Vendula Baštincová
Celé to začalo o půl sedmé večer. Už u vstupu jsem byla mile překvapena, když jsem mohla ochutnat čokolády a další Raw produkty. Nicméně to bylo malé sousto oproti přednášce, která byla před námi. Nejprve jsme všichni zúčastnění zhlédli film týkající se planety Země a života na ni. Pojednával především o symbióze přírody se zvířaty. Jak se zároveň doplňují a chrání. Jak funguje zákon silnějšího, že žádný predátor, kromě lidí, neloví víc, než potřebuje. Týkal se také člověka, jeho negativní a egoistický dopad na přírodu a život v ní. Vymírání zvířecích druhů, ať už kvůli oblečení nebo čínské medicíně, kácení pralesů, znečišťování ovzduší či vody, nebo zaplavování Země odpadky.
Byla to malá sonda do svědomí každého z nás. Čas zamyšlení se nad svým jednáním. V hlavě se mi honila spousta otázek. Jestli jsme opravdu tak krutí a nevšímaví? Jak můžeme být lhostejní k událostem, které se sice často neodehrávají v naší blízkosti, ale na kterých máme podíl? Jestli jsme pro naše mlsné jazyky schopni dopustit vymření druhu? Jestli je vůbec Země schopna uživit takovou spoustu lidí? Umíme jen zavřít oči nebo dát od toho ruce pryč a nepřemýšlet nad tím, však ono to nějak dopadne?
Po filmu se slova ujal český pár Milan Jeglík a Zuzana Koloušková, kteří žili několik let v Indonésii a dodnes ji navštěvují. Když viděli tamní situaci, rozhodli se zachránit kus divočiny. Skupují půdu, aby tak ochránili kus přírody a zvířata v ní volně žijící. Podařilo se jim zachránit už 66,5 hektarů. To není ale jediné, co pro přírodu udělali. Založili také několik projektů, jedním z nich je výchovně vzdělávací projekt Nejbohatší ekosystém planety Země ( NEPZ), ve kterém se zaměřili na děti. Podle nich je jedním ze způsobů, jak uchránit přírodu od její devastace, začít výchovávat děti k lásce k ní. Seznamují děti se svými projekty Green life a Blue life a snaží se v nich probudit zájem.
Po přednášce se strhla vášnivá diskuse, která neřešila jen téma přednášky, ale také otázky výchovy, uprchlictví a snad i nějaké morálky. Já jsem tiše seděla a nasávala atmosféru. Snažila jsem se vytvořit si vlastní názor. Přednášející se nezapomněli zmínit o médiích a jejich zkresleném informování a často neinformování.
Poté, co jsem za sebou zavřela dveře galerie Orlovny, jsem měla v hlavě chaos. Měla jsem chuť sbalit si krosnu a odletět jako dobrovolník do Indonésie na Sumatru. Nestalo se, tak jsem alespoň napsala článek a tiše doufám, že i já jsem v nějaké hlavě zasadila semínko lásky k přírodě. Že třeba někdo teď zahodí kabát lhostejnosti. Je těžké změnit svůj životní standart, obzvláště v dnešní konzumní společnosti, ale přeci nic nám nebrání začít s drobnostmi. Nebo jsem naivní?
