Daniel Palička 
Asi všichni znáte Titanic. Legendární biják, jak se patří. Prvotřídní režie, bravurní herecké výkony a funkční scénář, který sice pojednává o tragédii obřích rozměrů, ale dokáže diváka strhnout… a to během neuvěřitelných tří hodin.
Jenže Český slavík? Lesk a bída, přátelé! Nablýskané pozlátko si svoji monstrózní stopáž tradičně neobhájilo. Jistě, hrstka památných momentů by se ve směsici prapodivných kýčovitých obrazů kupodivu našla. Občas sice máte pocit, že hledáte jehlu v kupce sena, ale i tak se něco najde.
Děkovačka „pěveckého objevu, ročník: 2015“ Renného Danga, který věnoval 200 tisíc organizaci Nevypusť duši, mně zahřála na srdíčku, stejně tak uvedení Vladimíra Mišíka do pověstné Síně slávy. Podobně by se dalo vyjádřit k poctě Anně Julii Slováčkové. Pietní segment organicky zapadl do celého večera a měl pořádný emocionální náboj.
Z trochu opačného soudku mě pobavil Vojtěch Dyk. Myšleno v dobrém. Se svým „hudebním tělesem“ Tros Discotequos nabídl vskutku ojedinělou podívanou. Celé Forum Karlín při osobitém zpracování Slavíků z Madridu nezůstalo tiché. A já říkám: Proč ne? Zábavná vložka měla své kouzlo a očividně zafungovala.
A zcela nečekaný zvrat nabídla i kategorie Zpěvák roku. Ztracený se sesunul na stříbro, zatímco Václav Noid Bárta skočil na zlatou pozici. Slovy Káji Gotta: „Tohle jsem opravdu nečekal!“
Jenže to je asi tak všechno. Uloudaný, nezáživný, prázdný a totálně nevtipný večer neměl co předvést. Humor vždycky minul terč, předávání cen se táhlo jako týden před výplatou a vystoupení à la „udělám si zcela přiznané promo“ neměla čím ohromit. Ale ano, zpěvák od Kristových nohou, který se ve svém frázování ztratil podobně jako Ztracený v Edenu, prostě nemohl chybět. Jako by to už tak nestačilo.
Ba co hůř, moderátoři nepůsobili jako sehraná dvojka, spíš jako kašpárci na niti nebo jako zmatení žongléři, kteří se snaží házet jednu směšnou hlášku vedle druhé. Všechno kvůli pozornosti. Jenže snaha se nakonec mine účinkem. Zkrátka a dobře, když máte špatného kapitána, zákonitě narazíte do ledovce. U Hámy a Sokola platí to samé.
A tak se opět musím vrátit k ikonickému Titanicu. Od jeho vydání uplynulo již 18 let a stále neztratil nic ze svojí původní krásy. Ovšem Český slavík jde přesně opačným směrem. Čím je starší, tím víc slábne. Klouby ho neustále zlobí a křivá záda ne a ne se spravit.
Dalo by se říct, že „ptáček zpěváček“ stále klesá ke dnu jako pověstný zaoceánský parník. Hlouběji, hlouběji a ještě hlouběji. Pokud ale nezmění kurz svého vývoje, hrozí, že se z něj stane ošklivé ptáčátko – malinké, nechtěné a vypelichané.
