Železná Katarína Po náležitém prohlédnutí vystavených panelů se obecenstvo usadilo na připravená místa a promítání filmu začalo. Symbolika názvu Sedm světel byla objasněna hned v úvodní části dokumentu, když bylo zapáleno celkem sedm svíček. První dvě hořely pro všechny chlapce a děvčátka, kteří zahynuli v plynových komorách. Třetí svíčka patřila všem maminkám, čtvrtá hořela pro všechny tatínky, kteří chtěli ochránit své rodiny. Pátá svíčka byla zapálena za babičky a dědečky. Šestá svíčka byla určena mužům a ženám, kteří bojovali na frontě a poslední světélko v pořadí zářilo za všechny lidi, jež o život připravily hrůzy druhé světové války.
Po tomto již velice dojemném úvodu bylo ve filmu představeno šest žen židovského původu, jež střídavě líčili své životní osudy a nástrahy, které jim připravilo období nacistické nadvlády. Většina z nich přežila válku v koncentračních táborech, kde přišli o všechno. O rodinu, svobodu i iluze. Zdena Fantlová, jedna z šesti židovských žen, vystihla holocaust takto: „ Nám to obrátilo život na ruby za pár měsíců a do konce života samozřejmě.“ To jak se k nim nacisté chovali a jakým způsobem byli v jejich očích viděni, asi nejlépe bude charakterizovat opět věta Zdeny Fantlové (kterou komentovala situaci, kdy omdlela v koncentračním táboře a nacisté se na ni dívali a údajně řekli) : „Ale vždyť ona vypadá jako člověk.?.“ A paní Fantlová k tomu dodává: „Oni s námi zacházeli a skutečně nás měli jako dobytek.“ Tento fakt byl vystižen i v autentických obrázcích zbídačených těl poházených na hromadách v příkopě, které prolínaly celý dokument. A jak popisuje život po druhé světové válce? „Jste v hroznym stavu, protože když už jste na svobodě, tak se vám nechce žít. Na druhé straně jste zjistila, kdo jste a co je a není v tom životě důležitý.“
Kromě vyprávění žen, které přežily koncentrační tábory, jsme mohli slyšet i výpovědi, v období druhé světové války mladých Židovek, jež působily v odboji. Pavla Kováčová charakterizuje postavení Židů v odboji takto: „My jsme bojovný národ, opravdu, Židi jsou hrozně bojovný. Již tak dojemný film, plný ač drsných, tak emotivních zážitků zakončila krásnou větou paní Alice Herz Sommerová, která říká: Život je nádhernej. Nádhernej.
Ne jen tato poslední citace paní Sommerové, ale celý film, byl ukázkou životní síly výjimečných židovských žen a zároveň i lekcí pro nás všechny přítomné, protože to co člověk dokáže překonat a s jakým optimismem je odhodlán pokračovat ve svém životě dál, se mi zdá být zázrakem. A jak sama A. H Sommerová říká: „Člověk je zázrak.“
Pokud příště narazíte na promítání filmu v rámci projektu Příběhy bezpráví, doporučuji Vám na něj zajít. Ne jen, že samotné dokumenty jsou výborným doplněním znalostí novodobých světových dějin, ale hlavně Vám otevřou oči a donutí Vás zamyslet se nad tím, co máte a o co byste mohli ve vteřině přijít.
Poslední věc, kterou bych ráda zdůraznila, a která ani ve filmu nebyla opomenuta, je, že historie se může kdykoliv opakovat a nikdy nemůžeme vědět, jestli příštími oběťmi populistických myšlenek nebudeme právě my.
