Veronika Turková 
Vladimír Bureš, 78 let
Cítím rozpaky a nepochopení. Cítím se ohrožený, i když rakety nelítají přímo nad mojí hlavou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Rusko, které si ve druhé světové válce zažilo své, rozpoutá takovou válku. Válka byla a je krutost, ve které umírají především nevinní lidé, a nedokážu pochopit, že svět dělá tak málo pro její ukončení. Posílání zbraní podle mě nestačí, tím akorát podporujeme zabíjení, jediné východisko je nalezení společné řeči a diplomacie. Války vždycky končily vítězem a poraženým, ale to je v dnešní době příliš nebezpečné.
Alice Gryčová, 73 let
Situace, která se odehrává na Ukrajině ve mě vzbuzuje obavy. Rusko svým neospravedlněným jednáním přivolává neklid a vyvolává vzpomínky z roku 1968. Tehdy jsme všichni pociťovali strach, když ruská vojska překročily československé hranice. Nevěřila bych, že se tohle může odehrávat v 21. století. Tehdy jsme ale neměli přístup k tolika informačním zdrojům. Aktuálně můžeme sledovat každý krok a všechno, co se na Ukrajině děje. Nedovedu si představit, co prožívá ukrajinský národ, ale nezbývá nám než věřit, že Ukrajina zvítězí a Rusko bude na straně poražených.
Dana Turková, 67 let
Situace ohledně Ukrajiny se mě hodně dotýká, právě proto, že jsem zažila rok 1968 a vím, jaké to pro ně musí být. Bylo mi 14 když naši obec obsadila ruská vojska. Mamka mi tehdy zakázala vůbec chodit na cestu. Bála se, aby mě neobtěžovali ruští vojáci. Samozřejmě nám všechny informace zatajovali a my nevěděli, co se bude dít. V obchodech nic nebylo, na všechno se stály šílené fronty. Proto když jsem se dozvěděla o tom, co se děje na Ukrajině, nemohla jsem několik nocí spát. Doteď mám problém vůbec uvěřit tomu, že se to může znovu opakovat. Nejvíc je mi líto těch žen a dětí, které musely uprchnout z místa kde jim bylo dobře. Bůh ví, co bude dál a jak se budeme mít v budoucnu my.
Milena Huleová, 66 let
Jako malá jsem žila v komunistické době, vnímala jsem všechno z dětské perspektivy. Dítě si najde zábavu v maličkostech. Pamatuji si ale okamžiky, jako třeba když mému tatínkovi, který byl profesor, zabavili všechny majetky a najednou jsme nemohli nikam jezdit. To bylo zvláštní a smutné. Ale po začátku války a vpádu Rusů na ukrajinské území se mi sevřelo srdce a cítila jsem obrovskou sounáležitost s Ukrajinci, jako by se to dělo nám. Měla jsem strach, takový, který jsem pocítila naposledy, když jsem svým dětem musela vysvětlovat, že ve škole nemohou zpívat Kryla, protože by nás paní soudružka mohla nahlásit. Politiku jsem nikdy moc neřešila, ale vše ruské bude mít vždy negativní pachuť.
