Ondřej Gogela 
Pandemická doba nebyla úplně lehká. Bylo tehdy ale něco, co tě dokázalo vždy spolehlivě pobavit?
Žádná opakovaná věc jako taková nebyla, ale našlo se několik využitelných prvků. Ve Šťastném pondělí jsme začali vyhlašováním epidemiologické chunty pod vedením profesora plukovníka Prymuly. K tomu jsme dokonce našli ještě starou fotku z Univerzity obrany v Hradci. V té době jsme měli z pandemie pochopitelně trochu obavy o své blízké, ale pak jsme normálně začali dělat svoji práci. Vláda byla ve složité situaci, ale stejně poskytla spoustu komických prvků, zejména tedy v rovině zmatku a celkové nesrozumitelnosti. Věcí, které se daly využít ke komickému efektu, tam tak bylo dost.
Přišel ti nějaký vládní politik v té době obzvlášť komický?
Člověk nemusí být přímo komický, abychom si z něho dělali legraci. Každopádně k tomuto účelu byl vždycky dobrý Prymula, ostatně si s námi na závěr vysílací sezóny i zazpíval, Karel Havlíček projevoval velký komický talent, a pak samozřejmě sám Andrej Babiš. Jeho osobní rozvážení roušek bylo dost komické. Ostatně, v tomto ohledu měla velký potenciál celá bývalá vláda. Ta současná to zatím jen dohání, ale já doufám, že se jí to brzy podaří.
A co tehdejší opozice? Byl v ní někdo, ať už z dnešní pětikoalice nebo okamurovců, kdo ti přišel během pandemie nějak komický?
To není úplně jednoduché. Okamura je spíš děsivý než komický, nicméně vzhledem ke kvalitě jeho personálu se u něj dá komický obsah najít. I když já ho v minulém období za opozici moc nepočítal. Dobře využitelný byl taky prezident, než úplně zmizel. Vždycky se objevil jednou za čtrnáct dní, něco řekl, poděkoval Číně a zase se schoval. Co se ale týče současné vlády, tak její členové tehdy moc příležitostí k legraci nedávali. Moc detailů už si takhle zpětně nepamatuju, ale nemyslím, že by tam byl někdo, kdo by nějak převyšoval ostatní.
Neudělali jste dokonce kdysi díl ‚Top deset výbuchů emocí Petra Fialy‘, kde jeho nevýraznost trochu parodujete?
To bylo už v roce 2018, zkoušeli jsme si tehdy hledat cestu, jak si z Petra Fialy dělat legraci. Ale to bylo dávno před pandemií.
Lockdown provázelo mnoho nařízení. Která absurdita ti utkvěla v paměti?
Úplně na začátku si pamatuju, jak se na Velikonoce nemohlo do kostelů, ale mohlo se do hypermarketů, na to jsme dělali i jeden díl, ale pak toho bylo tolik, že si to vlastně ani nepamatuji. Jeden z nejlepších momentů byl ale začátek podzimní vlny, my dali do dílu, že se vrací plukovník Prymula, který nahradil Adama Vojtěcha přesně v hodinu vydání. Na tu trefu moc rád vzpomínám, byla to neplánovaná, ale dobrá spolupráce s Vojtěchem (smích).
Zmiňuješ druhou vlnu, jak jsi ji prožíval v porovnání s jarem 2020?
Takhle při zpětném pohledu totiž působí epizody z počátku pandemie oproti ostatním dost jinak. Tehdy ještě nikdo nevěděl, co se bude dít a jak dlouho to bude trvat. Točili jsme tehdy jen hlavní monolog bez doprovodných částí, kdežto na podzim jsme jeli pořád, až do smrti Tomáše Dusila, na konci října. Tři měsíce jsme pak nevycházeli, přičemž to bylo období, které bylo zrovna dost beznadějné, čísla byla strašidelná, konec nepřicházel a asi by se to točilo dost blbě. Několikrát nám akorát pomohly změny na postu ministerstva zdravotnictví, třeba příchod a rychlý odchod Arenbergera byli vynikající. No a pak přišlo jaro, tam se nám myslím povedlo zachytit, jak se ta společnost začala nadechovat směrem k naději. S příchodem vakcíny to začalo být optimističtější, ale chápu, že ty díly před tím musely působit trochu bezútěšně. Třeba díl k prvnímu výročí covidu musel být dost depresivní. Na druhou stranu jsme se to snažili prokládat i dalšími událostmi, protože se blížily parlamentní volby, probíhalo spojování opozice. A Vrbětice, to byla taky velká kauza, není to tak, že bychom řešili pořád jenom covid.
Jak těžké bylo v té době hledat nějaká necovidová témata?
Všechno jde, když se chce, ostatně jsme nemohli dělat neustále jen pandemii. Život se navíc úplně nezastavil, blížily se volby, pak samozřejmě jednorázové události jako Vrbětice, takže tak těžké to nebylo.
Zmínil jsi tady Tomáše Dusila. Kdysi jsi mluvil o myšlence ukončit po jeho smrti celý pořad.
To byla první myšlenka hned v den, kdy jsem se o tom dozvěděl. Přišlo mi, že to bez něj dál nejde a že je to pro Šťastné pondělí po čtyřech letech přirozený konec. Kvůli odezvě, kterou jsme dostali od lidí, jsme se ale hned další den rozhodli, že to zkusíme dál a začali hledat někoho, kdo by Tomáše nahradil. Myšlenka to úplně zabalit byla přítomná jen chvilku, pak jsme si řekli, že ne, pojedeme dál.
Po Tomášově smrti dočasně nahradila Šťastné pondělí Výluka Jindřicha Šídla. Byla její podoba nějak uzpůsobena probíhající pandemii?
Samozřejmě, navíc mám pocit, že to na ní jde i vidět. Zároveň si ale pamatuju, že ty nejúspěšnější výluky zahrnovaly docela dost výjezdů a natáčení venku. Například když jsme pokrývali ruskou snahu dostat se k Dukovanům, kdy jsme poslali našeho ‚ruského reportéra‘ do Prahy. Ale jinak jsme Výluku dělali jen proto, aby se alespoň něco natáčelo. Ani ty epizody nepočítáme mezi právoplatné díly, šlo jen o něco dočasného a chtěli jsme se vrátit ke klasickému formátu hned, jak to bude možné. A jakkoliv si myslím, že se nám některé epizody, třeba ta o očkovací kampani, povedly, pořád to nebylo to, co jsme chtěli dělat.
Nebyl design vašeho maskota očkovací kampaně Střikyho založený na Panu Sponkovi?
To nevím, jeho design vymysleli v týmu nezávisle na mě, ale je to možné (smích).
Vraťme se ještě k Romanu Prymulovi, nezdá se ti, že vztah mezi ním a Šťastným pondělím měl docela bouřlivý vývoj?
Já myslím, že ani ne, on byl nejvýznamnější postava první části, než to musel zabalit kvůli blbosti, tak jsme si z toho dělali legraci. Bylo to dost komické a navíc s námi komunikoval, objevil se nápad, že si spolu zazpíváme, když nám to slíbil. Byl poslední díl sezóny, navíc začínalo léto, tak jsme se těšili, že se zase může zpívat. Spíš ze srandy jsme mu to zkusili navrhnout a on to k našemu překvapení přijal.
Na twitteru s vámi ale chvilku komunikoval i Petr Arenberger.
To ano, ale tuhle spolupráci zahájil Prymula.
Co při vzpomínce na pandemii považujete v týmu za úspěch, případně na co rád vzpomínáš?
Určitě na vyhlídku Alexeje Navalného před ruskou ambasádou, z toho se stal na twitteru docela pěkný virál. Tu ceduli nám mimochodem doteď nevrátili, někdo jí odnesl a my už jí nikdy neviděli. Díl na výročí prvního roku pandemie se nám dle mého taky povedl. A to samé bych řekl i o epizodě o Vrběticích, tiskovka se dělala v sobotu večer a my jsme na to i tak stačili zareagovat, to mi udělalo velkou radost. No a pak díl ke zrušení omezení, to jsem chodil s Josefínou (nejmladší dcerou, pozn. aut.) a ukazoval jí, co už se zase může. Ale vzhledem k tomu, v jakých podmínkách jsme fungovali, jsem spokojený s většinou dílů.
Začátek pandemie probíhal dost překotně a mezi uzávěrkou a vydáním Šťastného pondělí bývá několik dní mezera. Nebyl to někdy problém?
Samozřejmě, stává se nám to celkem pravidelně. Už na jaře 2020 jsme museli dělat speciální střih, protože ve čtvrtek byla uzávěrka a v pátek přišlo velké rozvolnění. Já se tak najednou uprostřed pořadu objevil v úplně jiném prostředí a říkal divákům, že je to jinak a ať na to všechno před tím zapomenou. Pak tu byly Vrbětice, o těch už jsem mluvil a hned další týden jsme museli dělat dotáčky v exteriérech k tomu neslavně slavnému vyjádření Miloše Zemana. V neděli v jednu odpoledne na Primě řekl, že kdo ví, jak to bylo, my se na to dívali a pak rychle natáčeli dodatky někde pod mostem u Vltavy. Obecně pokud neděláme něco obzvlášť nadčasového, tak jsou v tomto ohledu čtvrtky omezující. Ale ono to moc jinak dělat nejde, respektive nejde to dělat pořád. Povolební díl jsme například zvládli, ale to jsme byli ve střižně v neděli i přes noc.
I když tu řešíme pandemické období, mnoho úspěchů, o kterých nyní mluvíš, s pandemií jako takovou nesouvisí. Myslíš, že je covid téma, na které se žertuje špatně? A pokud ano, může se to za pár let změnit, i kdyby mělo jít o hodně černý humor?
Za pár let určitě, tady se černě vtipkuje o všem. I my si v době covidu k černému humoru sáhli a u některých vtipů jsme měli obavy, zda nejsou za hranou. Ale pořád to byla věc, která se týkala každého z nás, měli jsme strach o sebe a hlavně o rodiče, takže se o tom vtipkovalo hůř. Ale Češi nakonec dělají vtipy o všem. Mimochodem, když jsem mluvil s Johnem Oliverem (komik, jehož pořad Šťastné pondělí ovlivnil, pozn. aut.) a ptal se na hranici humoru, odpověděl, že ji nezná a vtipkoval by i o jaderné válce, kdyby začala. Jestli bych to dokázal, nevím, ale v době pandemie jsme o ní mluvit museli. Nic většího se tehdy nedělo a dnes to ostatně zažíváme znova s Ukrajinou. To taky není téma k popukání, ale stejně jsme museli hledat způsob, jak to uchopit.
S Ukrajinou mi nabíháš na otázku, co je z hlediska zpracování snazší?
Na to je zatím příliš brzo, Ukrajina trvá teprve dva měsíce. Covid byl mnohem delší, takže to takhle nemůžu porovnat. Z hlediska produkčního pro nás bylo za covidu nejtěžší to, když jsme se při psaní scénáře nemohli scházet fyzicky. Když jsme se mohli začít vídat v kanceláři, bylo to pro nás mnohem lepší než před tím skrze Skype. Měli jsme totiž i takové období a to nestálo za nic. A to si myslím platí pro celou žurnalistiku, kontakt s kolegy je naprosto nezbytný. Protože jakkoliv jsme zjistili, že se na spoustu věcí nemusíme vidět, celkově to ve mně utvrdilo pocit, že kontakt je nenahraditelný. Představa, že všichni můžou fungovat na home office, pokud někdy byla, už je naštěstí, myslím si, pryč. Novinář musí být fyzicky v redakci, vyměňovat si nápady, mělo by to tam jiskřit, bez toho se podle mě žurnalistika neobejde.
Ptám se dál:
Který politik vám během pandemie přišel nejkomičtější?
Luděk Staněk, bavič a politický komentátor: Asi ministr Arenberger. Jeho naprostá neschopnost vidět své limity, plus jeho vizáž byly ozdobou pandemie.
Martin ‘Mikýř‘ Mikyska, glosátor nejen internetové kultury: Adam Vojtěch, celá jeho osobnost vyzařovala stejnou energii jako když dáte psovi klobouk, brejle a kravatu a smějete
se mu: „jé hele koukejte on si myslí, že pracuje.“
