Nevídal Radek Podobně jako se před sametovou revolucí chlubili představitelé režimu množstvím uhlí vytěženého na našem území, bijí se dnes starostové měst a obcí do prsou, kolik že kilometrů nových asfaltových tras pro milovníky jednostopých bezmotorových vozidel v okolí zbudovali. Lékaři si pochvalují příležitosti pohybové aktivity na čerstvém vzduchu pro zlenivělé lidstvo, evropské fondy posílají tučné dotace a lidé se baví nejen na bicyklech, nýbrž i na kolečkových bruslích. Avšak někdo jistě není nadšen budovatelským zápalem – sama příroda. Těžké stroje protínají lesy křížem krážem, vytrhávají vzrostlé stromy i s kořeny a vyrývají hluboké brázdy do tváře země, které posléze naplní štěrkem a překryjí asfaltovou krustou. Hluk se stavbou spojený děsí zvěř, která mnohdy musí ve stresu opustit svá útočiště. Pochopitelně, ne každá stezka vede hlubokým lesem a při její stavbě se zdaleka neničí les v rozsahu denní těžby deštného pralesa v Brazílii, nad některými případy však zůstává rozum stát.
„Nějaký papaláš zřejmě potřeboval dřevo,“ říká obyvatel Bohuňovic na Olomoucku a kroutí hlavou nad místním stavebním počinem. Za oběť cyklostezky spojující Bohuňovice –Bělkovicemi-Lašťany totiž padlo značné množství stromů lemujících místní potok. Tato ztráta byla dle mínění místních zbytečná, neboť několik metrů vedle nové trasy vede odnepaměti polní cesta spojující obě vesnice. To však nebylo stromům nic platné, musely ustoupit plánům architektů a územních plánovačů.
Je tedy namístě se ptát, kde se celá tato mánie zastaví. Také by se jednou mohlo stát, že nezbude žádný les, kterým by se cyklisté mohli kochat.
