Tomáš Mudruňka 
David Bowie, tehdy ještě David Jones, zoufale hledal způsob, jak prorazit. Bohužel, jeho první pokus – album David Bowie (1967) – upadl v zapomnění, částečně i proto, že vyšlo ve stejný den jako legendární Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od Beatles. Jakmile se však odklonil od svých raných inspirací, začala se formovat jeho vlastní hudební vize.
Debut ve stejný den jako Beatles? Bez šance
Raná léta (1967 - 1971): God knows im good
Se Space Oddity a The Man Who Sold the World se konečně vydal na cestu experimentování, které mělo definovat celou jeho kariéru. Kritici si ho však všimli až s albem Hunky Dory (1971). Na rozdíl od předchozích rockovějších desek se tentokrát zaměřil na klavírní kompozice, což mu vyneslo první vlnu uznání. Deník NME tehdy napsal: „David Bowie je nejlepší britský textař současnosti... pravděpodobně nejlepší od dob Lennona a McCartneyho.“
Bowie ale rychle pochopil, že skvělé album nestačí. Potřeboval něco víc – příběh, osobnost, která pohltí fanoušky. Musel vytvořit mnohem širší koncept, zapojit celou mladou generaci a vybudovat kult osobnosti. Proto nebylo nic jednoduššího, než napsat písně orientované na elektrickou kytaru – na podporujícím turné totiž nebylo možné převážet klavír. A tak se začal rodit Ziggy Stardust.
Když se z hudebníka stane mimozemšťan
Ziggy Stardust (1972-1973): Making love with his ego
V roce 1972 Bowie šokoval svět. The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars nebyla jen deska – byl to fenomén, který rozmetal hranice tehdejší hudby. Konzervativní Británie nebyla připravená na androgynního rockera v extravagantních kostýmech, který si hraje na mimozemšťana. Jeho vzhled se radikálně změnil – nekladl si žádné kulturní překážky, androgynní móda zapadla do výrazného make-upu a dlouhých, obarvených vlasů. Na jevišti kombinoval klasické koncertní vystupování s teatrálními prvky, které se naučil od mimického umělce Lindsaye Kempa, s nímž v té době spolupracoval v divadle. V kostýmech a make-upu čerpal značnou inspiraci z japonské kultury, což bylo v té době neobvyklé.
Ziggy Stardust byl nejen Bowieho alter ego, ale i jeho zkáza. Sám si napsal svůj tragický osud – rocková hvězda, kterou její fanoušci milují tak moc, až ji nakonec zničí. Byl to příběh o vzestupu a pádu, který se záhy stal realitou. Bowieho popularita vystřelila strmě vzhůru a on se ocitl ve světě, který si sám stvořil – a kterému začal být nebezpečně podobný.
Dne 22. ledna 1972 britský hudební magazín Melody Maker publikoval dnes již legendární Bowieho výrok: „Jsem gay a vždycky jsem byl, i když jsem byl ještě David Jones.“ Tento výrok vyvolal obrovský mediální ohlas a změnil pohled na sexualitu ve veřejném životě, zvláště v popkultuře tehdejší doby. Bowieho otevřenost v této otázce byla revoluční a pomohla otevřít diskusi o queer identitách v mainstreamu.
Ve svém ikonickém vystoupení v Top of the Pops v roce 1972 zpíval Starman a objímal svého kytaristu Micka Ronsona. Bylo to gesto, které v tehdejší Británii působilo jako revoluce. Bowie boural genderové normy, sexuality a konvence showbyznysu.
Zpěvák skupiny U2 Bono v roce 2010 řekl: „Poprvé jsem viděl [Bowieho] zpívat v televizi. Bylo to jako stvoření padající z nebe. Američané umístili člověka na Měsíc. My jsme měli vlastního britského chlapa z vesmíru – s irskou matkou.“
Ale stejně jako Ziggy Stardust na desce, i Bowie věděl, že tato postava nemůže žít věčně. A tak ji 3. července 1973 během koncertu v Hammersmith Odeon sám pohřbil. Bez varování oznámil, že „toto je poslední show, kterou kdy Ziggy Stardust odehraje“. Publikum oněmělo. Bowie udělal to, co uměl nejlépe – změnil pravidla hry a vydal se dál.
Když Ziggy odešel, přišel Aladdin Sane
Aladdin Sane (1973) – "Oh God, I'm still alive"
Album Aladdin Sane, které vyšlo po prudkém Bowieho vzestupu v popkultuře, umělci zajistilo větší svobodu v práci s konceptem kultu osobnosti. Hudebně se více uvolnil a začal experimentovat. Vytvořil novou postavu, Aladdina Sanea, kterého popsal jako „verzi Ziggyho po americku“. Desku psal během druhé etapy turné se Ziggym a většina písní reflektuje Ameriku a její kulturu. Ačkoliv nejde o ryze konceptuální album, o samotné postavě Aladdina Sanea toho mnoho nevíme – jeho vzhled vychází ze Ziggyho Stardusta a představuje jeho alternativní verzi.
To, co však zásadně ovlivnilo celosvětovou kulturu a dodnes definuje jedno hudební období, je obal alba. Na obálce je Bowie zachycen s červenými vlasy a bez trička, obličej mu rozděluje červeno-modrý blesk, zatímco po klíční kosti mu stéká zlatá slza. Tento obal byl v době svého vzniku nejdražším v historii, protože využíval sedmibarevný tiskový systém namísto běžného čtyřbarevného.
Hudební publicista Nicholas Pegg věří, že obal má hlubší význam – představuje „rozdvojenou osobnost“ postavy Aladdina Sanea a odráží Bowieho rozpolcené pocity ohledně amerického turné a jeho nově nalezené slávy. Dále uvádí, že se „možná jedná o nejslavnější obrázek Bowieho dlouhé kariéry“.
Mick McCann z The Guardian považuje tento obal za jeden z nejikoničtějších portrétů Bowieho a v roce 2022 jej označil za „Monu Lisu obalů alb“. Podle magazínu Billboard se jedná o jeden z 50 nejlepších obalů alb všech dob.
Z temnoty se rodí Thin White Duke
Thin White Duke (1975-1976) – It's not the side effects of the cocaine? It's too late
Po glamrockovém startu své kariéry se Bowie nechal inspirovat románem 1984 George Orwella. Původně chtěl vytvořit muzikál, ale po zamítnutí projektu jeho nápady přetavil do dystopického alba Diamond Dogs (1974). Hlavní postavou desky se stal Halloween Jack – tajemná postava z rozpadajícího se světa budoucnosti. Bowie si tuto personu vizuálně pohrával s páskou přes oko, ale brzy se posunul dál.
Následující album Young Americans (1975) znamenalo odklon od alter eg a přiklonění k plastic soul – Bowieho vlastní interpretaci afroamerické hudby. Tato éra ho zavedla do Los Angeles, kde se ponořil do spirály drog, paranoie a okultismu. A právě zde se zrodil jeho poslední velký převtělený charakter – Thin White Duke.
Thin White Duke byl chladný aristokrat v černobílém obleku. Bowie ho popsal slovy: „Velmi árijský, fašistický typ; rádoby romantik bez emocí, který však chrlil spoustu novoromantismu.“ Během této éry vzniklo album Station to Station (1976), jedno z jeho nejlepších děl, ale Bowie si z jeho nahrávání téměř nic nepamatoval. Žil na dietě červené papriky, mléka a kokainu a dny trávil beze spánku.
Toto období bylo nejen umělecky silné, ale i kontroverzní. V několika rozhovorech Bowie mluvil nejednoznačně o Hitlerovi a nacistickém Německu, což vedlo k ostrým reakcím. Vrcholem byla fotografie z londýnského nádraží Victoria, kde byl zachycen s rukou v pozici, kterou někteří považovali za nacistický pozdrav. Bowie to popřel s tím, že jen mával fanouškům.
Později reflektoval tuto fázi slovy: „Bylo to pro mě nebezpečné období. Byl jsem na konci svých sil, fyzicky i emocionálně, a měl jsem vážné pochybnosti o své příčetnosti.“ Thin White Duke se stal jeho posledním velkým alter egem – po této zkušenosti už nikdy nedovolil, aby jeho persony přerostly samotného Davida Bowieho.
Útěk do Berlína a znovunalezení sebe sama
Berlínská léta (1977-1979): Always Crashing in the Same Car
Vyčerpaný a na pokraji zhroucení utekl Bowie do Západního Berlína. V malém bytě s Iggy Popem se odstřihl od hollywoodského šílenství a začal znovu hledat svůj zvuk. Výsledkem byla „berlínská trilogie“ – Low, Heroes a Lodger.
Nejikoničtějším momentem této éry je píseň Heroes (1977). Příběh dvou milenců u berlínské zdi, inspirovaný skutečným párem, kterého Bowie pozoroval z nahrávacího studia, se stal jednou z jeho nejsilnějších skladeb.
Berlínské období znamenalo nejen hudební revoluci, ale i osobní vykoupení. Bowie si uvědomil, že nepotřebuje alter ega, aby byl fascinující. Po letech hraní rolí se stal znovu sám sebou – a byl připraven na další kapitolu svého života.
