pá., 17. duben 2026 17:06

Derniéra jako prostředek rozhovoru nevybouřených a pobouřených

Derniéra jako prostředek rozhovoru nevybouřených a pobouřených Zdroj: Karolína Jurčagová

V Moravském divadle naposledy uvedli inscenaci Janáčkovy opery Její pastorkyňa pod názvem Jenůfa. Představení, při kterém se při reprízách často ozývalo z publika bučení, tentokrát sklidilo ovace ve stoje.

Inscenace Jenůfa, kterou režírovala, teď už bývalá umělecká šéfka souboru opery a operety, Veronika Kos Loulová a dirigovala Anna Pozidis, premiérovala 15. listopadu 2024. Už od svého prvního uvedení se setkávala se smíšenými ohlasy nejen z hlediště, ale i z online recenzí. Ty inscenátorkám vyčítaly zejména zásahy do Janáčkova díla a moderní pojetí opery. Navzdory těmto reakcím se po posledním odehrání 14. dubna hledištěm olomouckého divadla rozezněl aplaus.

Před zhlédnutím

Na derniéru jsem měla možnost jít v rámci divadelních a performančních studií. Ještě před představením jsme měli spolu s mými spolužáky možnost si o inscenaci popovídat s paní režisérkou. „Při nabírání lidí do inscenačního týmu se tak nějak organicky stalo, že jsme byly ze začátku samé ženy, a tak jsme si řekly: pojďme to dodržet.” Díky čistě ženskému tvůrčímu týmu (až na sbormistra) tedy inscenace na Janáčkovo dílo nahlížela ženským pohledem a dotýkala se tedy témat jako společenský tlak, mateřství a poporodní deprese. V souvislosti s posledním jmenovaným navázalo divadlo spolupráci s organizací Úsměv mámy, jejíž klientky se v inscenaci objevily i na jevišti. Inscenace vycházela z první verze Janáčkovy opery z roku 1904, kterou zpracoval hudební editor Mark Audus. Podle režisérky prý nejlépe vystihovala Janáčkovu syrovost, pravdivost a emocionalitu. 

Klasika v moderním hávu

Na začátku představení se na jevišti objevila sádrová skulptura The Great Wall of Vulva britského výtvarníka Jamieho McCartneyho. Ta divákům již před zazněním prvních tónů naznačovala, že mohli očekávat moderní zpracování opery s feministickým podtextem. Po vytažení skulptury a tedy i odkrytí bílého kvádru, ve kterém se později odehrávala většina akcí, se rozběhl známý příběh o usmrcení nemanželského dítěte, lásce a odpuštění. Technicky velmi klasickou operu v současném hávu režisérka prokládala moderními prvky. Herci například v jednom úryvku předříkávali recenze původní divadelní hry Gabriely Preissové, podle které Janáček svou operu napsal. V další krátké vložené sekvenci vyjmenovávaly klientky organizace Úsměv mámy slova spojená s šestinedělím. Tyto moderní vložky diváky vytahovaly z historické exkurze a nabízely jim propojení více než 130 let starého příběhu se současným světem. Po doznění posledních tónů Janáčkovy opery nastoupila na jeviště kapela Viah a dodala svou elektropopovou písní představení novodobou tečku.

Po zhlédnutí

„Po skončení opery jsem byla překvapená, že se vlastně nestalo nic vyloženě kontroverzního, co by mě nutilo reagovat negativně. Naopak mě zasáhl vděčný výraz režisérky při závěrečném potlesku ve stoje – působila, jako by podobné uznání nezažívala často. To mi přišlo smutné, zvlášť vzhledem k tomu, že jde o mladou, přibližně třicetiletou tvůrkyni, která se odvážila režírovat takto významné dílo. Nechápala jsem, proč její přístup někoho natolik pobouřil,“ hodnotí zážitek z představení moje spolužačka Barbora Kiššová. Dodává, že při cestě z divadla ji oslovila starší paní, která derniéru zhlédla také. „Nabídla nám, že se pokusí objasnit pohled starší generace a „přemostit“ tak rozdíl mezi námi. V diskusi nám vysvětlila, že ona sama nemá problém s modernizací „posvátných“ operních děl – naopak ji potěšilo, že v hledišti viděla tolik mladých lidí. Myslí si, že právě modernější pojetí může být pro mladší generaci přitažlivější, což na práci režisérky oceňuje. Zároveň ale zdůraznila, že generace našich prarodičů vyrůstala v úplně jiné době. Například být svobodnou matkou bylo tehdy obrovské stigma, a právě v tomto kontextu bylo dílo původně vnímáno. Pro starší publikum tak může být moderní interpretace, například feministické motivy či akcent na poporodní depresi, stejně jako závěrečné využití elektronické hudby, vnímána jako narušení nebo dokonce urážka tradice. Pro ně byl Janáček ikonou, téměř nedotknutelným vzorem.“

Inscenace může tedy i po svém posledním uvedení posloužit jako prostředek pro velmi potřebnou diskusi nejen mezi mladší a starší generací. Tyto rozhovory se pak od divadelních témat mohou přesunout k těm celospolečenským a prospět všem.

 

Zobrazeno 6 krát
Naposledy upraveno: čt., 30. duben 2026 10:43
Pro psaní komentářů se přihlaste

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.