Eliška Studená „Všechno má svůj čas, popořádku,“ říká Jiří a odkládá nářadí, které předtím v zamyšlení vzal do ruky. Před necelými dvěma lety začal ajťák a pomocník v lesní mateřské školce v Kunštátě opravovat chalupu po rodičích. Za chvilku jde s kamarády řezat vrbové proutky. I ty v chalupě možná budou mít své místo, na stropě v hlavní místnosti. „Přemýšlel jsem, že strop celý strhnu a obnažím trámy. Ale musel bych to někam odnést, vyhodit, oni by to museli zpracovat. Tak mě napadlo, že je efektivnější to něčím pokrýt, nějakými dřevěnými deskami. A mám domluvenou vrbu, kterou si můžu ostříhat. Nevím, jak to bude vypadat, jestli to za půl roku seschne a bude to tady všude padat po zemi, ale to se uvidí,“ říká Jiří a ukazuje na nerovný strop.
Pomohli kamarádi
Procházíme se po hlavní místnosti, která je asi třikrát pět metrů velká. Pod námi praskají smrkové desky, které Jiří sám ohobloval. Původně se totiž vyučil truhlářem, což se mu při opravách hodí. „A ty trámy máš normálně koupené?“ ptám se ho nadšeně, že mi poví nějakou historku z lesa. „Ano, koupené,“ začne se smát. „Řekněme si to narovinu, i my chodíme do obchodu.“ Pod deskami je štěrk, žádný beton. S jeho navážením do domečku, jak chalupě Jiří s přítelkyní říkají, pomáhali kamarádi. U této práce jsem měla možnost být. Pracovali jsme jen podle našich sil a zakončili to veganskou večeří v lesní školce. „Tam kde vidíš dřevěnou podlahu, jsou na štěrku položené dřevěné trámy. Mezi tím je ještě vrstva lepenky,“ popisuje konečnou skladbu toho, na čem stojíme. „Kámen má tu povahu, že na něm vzlíná voda, krásně se po něm šplhá. Aby dřevo nebylo přímo na kameni, je tam lepenka. Proto není dobré mít beton u starého domu. Kdybych to zavřel betonem, tak vlhkost nebude prostupovat celým domem, ale hlavně stěnami. A pak stěny u starého domu vlhnou. Takhle ten dům dýchá,“ libuje si. Zabetonoval jen roh, kde budou akumulační kamna, která potřebují pevný podklad.
Hlína dýchá
Díváme se na zeď s vlhkou hliněnou omítkou a Jiří popisuje, jak s ní začínal. „Tady na mnoha místech jsou omítky minimálně vápenné, vápno - písek. To není ideální. Kdo je košer by mohl říct: je třeba mít opravdu hrubou hliněnou omítku a jemnou hliněnou omítku. Ale zase bych tu starou musel omlátit, musel bych se s tím materiálem nějak popasovat. Spousta energie. Neekologické a tím i neekonomické. Tak mi pán, co dělá omítky, řekl ‚Hoďte na to jemnou hliněnou omítku.‘ Zdi jsou z vepřovice, to je hlína, výborně akumuluje,“ popisuje Jiří, jak vlastně vznikl nápad vyhnout se základní hrubé hliněné omítce. A kde koupil hlínu na omítku? „K tomu mě dovedla přítelkyně Jíťa. Když jsem přemýšlel, řešil poměry jílu a písku a jakou omítku koupit, řekla mi ‚Nešlo by to udělat z toho, co tady máme?‘. Tak jsem se zamyslel a říkám: ‚Aha, vlastně tam v lese je místo, kde je jíl‘. Tak jsme šli pro jíl do lesa s kolečkem. A mám tady písek u domu. Smíchal se jíl s pískem. Dali jsme do toho slámu, co je na půdě. Šupli jsme to na tu stěnu a hliněná omítka držela výborně. Žádná velká věda to prostě není. Vnímám to tak, že není třeba vše studovat, je to staré, jednoduché, intuitivní,“ říká Jiří. "Tak jsme si poradili s místy, kde bylo třeba doplnit původní omítku. Tu krásnou jemnou pohledovou voňavou omítku s bylinkami jsme pořídili od pana Navrátila z Tišnova. Na tu jsem si už netroufl," dodává.
Jemnou hliněnou omítku nahodil na zeď hned dvakrát. „Vytvoří to krásný dojem, vyčistí vzduch, pere se to s vlhkostí. Ta omítka je schopná ze zdi i ze vzduchu do sebe, když přijde ten čas, vlhkost nasát a třeba na jaře, když se větrá, tu vlhkost pomalu vypouští. To cementová omítka nikdy nedělá,“ vysvětluje Jiří. Vidím na jedné zdi praskliny a ptám se: Nepopraskají všechny zdi? Jiří mi to hned objasní. „Praská, ale já vím, proč je popraskaná. Protože tady byly vykousané díry až na cihly, tak jsem chtěl zkusit tam dát hrubou hliněnou omítku. A neměl jsem čas, nenechal jsem ji dost vyschnout. A jak z té hrubé začala vycházet vlhkost, tak se začala měnit. Výhoda je taková, že až budu cítit, že už je čas, že je tady natopeno, že to celé začíná dobře schnout, tak to namočím, přejedu filcem a praskliny tam nebudou,“ je nadšený. Pak mi ukazuje strom, který filcem nakreslil do omítky. Pochvaluje si i to, že když se mu nebude líbit, může omítku zase namočit a namalovat něco jiného.
Výhod je víc
Konec prohlídky chalupy je optimistický. „S hlínou se krásně pracuje. Ruce nejsou vysušený, jako když se dělá s cementem,“ vykládá Jiří. Přítelkyně Jitka už vedle v malé kuchyňce připravuje veganský oběd. Za jejími zády je okno do zahrady, která je v úrovni parapetu. Může si tedy natrhat bylinky přímo z kuchyně. To je ale zatím budoucnost. Jak říká Jiří, všechno má svůj čas.
Nevýhodu vidí Jiří v tom, že rekonstrukce nedává tolik prostoru k uskutečnění svých nápadů. „Musím počítat s prostředím, je tu už nějaký tlak,“ přiznává. V kuchyni chtějí probourat jednu stěnu a udělat v ní okno. Je naštěstí odkrytá, není na ní omítka. Sousedi ale zatím váhají. „Asi se jen lekli, co po nich vlastně chceme,“ myslí si Jiří. Další postup plánuje jeho přítelkyně Jitka. Chce udělat zahrádku ve stylu permakultury, to znamená trvale se obnovující. Jak to udělá, zatím neví. Všechno má svůj čas.
