Kateřina Beranová „Zpočátku jsme dělali všichni všechno, pak jsme se každý nějak profilovali. Například na schůze s vedením města či s vedením školy chodili stejní lidé,“ vypráví současný vysokoškolský učitel a PR specialista Tomáš Kasal.
V následujících dnech zajišťoval především jídlo pro stávkující studenty a začal spolupracovat na vydávání časopisu Přetlak. Jinak podle svých slov dělal to, co který den přinesl. „Bylo to strašně hektické, než si ráno člověk ráno stačil protřít oči, byly najednou dvě hodiny ráno,“ vzpomíná tehdejší studentský vůdce na období plné euforie i deprese.
Pokud někdo tvrdí, že od začátku věřil ve svržení komunismu, kecá
Přesto, že riskoval vyloučení ze školy potažmo i vězení, zpočátku ho ani nenapadlo, že by mohlo dojít k převratu. Šlo především o protest proti režimu a všemu, co studenty i ostatní občany svazovalo. „Pokud někdo tvrdí, že od začátku věřil ve svržení komunismu, tak kecá. Já jsem spíš doufal v uvolnění atmosféry a alespoň k drobnému závanu občanské svobody,“ vysvětluje Kasal.
Na otázku, zda stálo za to riskovat, odpověděl, že nad takovými věcmi člověk ve dvaceti nepřemýšlí. „V podstatě bylo jasné, že buď uspějeme nebo nás zavřou, případně budeme muset emigrovat,“ říká tehdejší student češtiny a dějepisu. V případě, že by se rozhodli pro třetí možnost, dostali kartičku s telefonním číslem, kam měli zkusit zavolat, kdyby se něco zvrtlo. Lidé na druhém konci drátu jim měli pomoci dostat se přes hranice. K tomu však naštěstí nedošlo.
Jsem rád, že ta děsná doba skončila
Na období konce komunismu vzpomíná Tomáš Kasal s vděkem. „Jsem rád, že ta děsná doba skončila. Každý žil dvojím životem, na veřejnosti říkal něco jiného než doma a naopak,“ popisuje.
V současnosti si výročí Sametové revoluce připomíná s kolegy z univerzitního stávkového výboru a s lidmi, kteří s ním úzce spolupracovali. Scházejí se pravidelně v olomoucké Ponorce. „Jednou za pět let organizuje vzpomínkovou akci i rektorát, té jsem se zúčastnil asi na desáté výročí,“ svěřuje se Kasal.
Otevřely se velké možnosti
Za dob studií předpokládal, že bude celý život učit na základní či střední škole, jeho životopis je však nyní mnohem pestřejší. „Asi dva roky jsem učil, ale měl jsem smlouvu na dobu určitou, a když mi vypršela, hledal jsem si nové zaměstnání,“ vypráví. Práci si našel v novinách. Vystřídal různé deníky, například MF Dnes, Deník nebo Hospodářské noviny.
Postupem času se vrátil i ke své původní profesi učitele. Již několik let učí na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Své dvacetileté zkušenosti z tištěných deníků nyní také zúročuje jako specialista na PR a propagaci obecně.
