Anna Kočová 
Jak dlouho a jak podnikáte v zemědělství?
V zemědělství podnikám už řadu roků. Pracoval jsem v něm už před revolucí, nic jiného jsem ani nikdy nedělal. Soukromě hospodařit jsem začal v roce 1992. Děláme jak rostlinnou tak živočišnou výrobu.
Proč jste se rozhodl pro podnikání právě v tomto oboru?
Protože mám zemědělské vzdělání od základu. To znamená, střední školu zemědělskou ve Znojmě a inženýrské studium na agronomické fakultě v Praze. K přírodě a zemědělství mě to táhlo vždycky. Původně jsem chtěl na veterinu, ale tam mě tehdy kvůli původu nevzali.
Vnímáte nějakou změnu v přístupu společnosti k zemědělcům v porovnání s minulostí?
To je dobrá otázka, tu málokdy někdo položí. Domnívám se, že vztah lidí k zemědělcům všeobecně, je horší. Nemyslím to tak, že by lidé nadávali, i když to třeba taky. Spíš si ale neuvědomují, že zemědělské řemeslo je nejdůležitější. Poněvadž, když se člověk nenají, tak nemá jiné zájmy ani tužby. Potřebuje a chce se jenom najíst. Okolí - počítače a telefony - dnešního člověka odklání a odtahují od toho základního. Na zemědělce to dělá dojem, že je nikdo nepotřebuje. Nikdo se nestará, jakou práci to všechno stojí. Lidé vidí jenom ty negativní stránky našeho podnikání a neuvědomují si, že bez něho bychom nebyli. Nepotřebujeme, aby se nám klaněli, ale aby nás vnímali a byli pokornější k tomu, co děláme.
Myslíte, že je toto přehlížení výsledkem nějakého přirozeného vývoje společnosti nebo je to zapříčiněno něčím jiným?
Domnívám se, že se nad tím lidé zkrátka ani moc nezamýšlí. Mají pocit, že je všeho dost. Jdou do obchodu a koupí, co potřebují. Posuzují jen cenu a zemědělec je z toho jejich uvažování vyřazený.
Nyní je tato zemědělská otázka poměrně aktuální, vzhledem k protestům, které se konají napříč Evropou. Jak tyto protesty vnímáte?
Vnímám to pozitivně. Pro někoho to možná zní zvláštně, ale já opravdu vítám, že se někdo začal a začne o zemědělce zajímat. Když zemědělec vyjede s traktorem do Paříže nebo Bruselu, tak už mu musí být opravdu zle. Nemá čas ani prostředky na to, si jet na “výlet” s traktorem tolik kilometrů. Doufám, že když společnost uvidí plné cesty strojů, uvědomí si, že tu zemědělci jsou a o něco žebrají. Je to ponižující, ale bohužel jiná cesta už není.
Připojíte se k protestům zemědělců, které probíhají?
V každém případě s protestujícími souhlasíme a podporujeme je, byť bez přímé účasti. Máme farmu na chov prasat a nemůžeme si dovolit tolik zaměstnanců, aby mohli dva z nich jet s traktorem do Prahy.
Farmáři se v rámci těchto protestů snaží řešit řadu problémů a nedostatků v systému. Co je pro Vás konkrétně aktuálně nejpalčivější problém, který je třeba řešit?
Největší problém je, že si nejsem jistý, jestli přežijeme příští dva roky. EU údajně povolila vstup jihoamerickým chovatelům na náš trh s masem. Naše maso tu bude tedy neprodejné, protože to z dovozu bude prostě levnější. Mnoho lidí nepřemýšlí nad tím, proč to tak je. V takových chovech se nemusí dodržovat téměř žádná hygienická, bezpečnostní a zooveterinární opatření. Prodej masa odtamtud u nás pak sráží ceny. Nás ale nakonec ohrožuje i dovoz v rámci Evropy. Jednoduše prodáváme za cenu, kterou si sami nemůžeme říct, protože by ji nikdo netoleroval. Jsme odvislí od toho, co nám zpracovatelé nabídnou.
Pan Karel Pilčík (předseda představenstva Českého svazu zpracovatelů masa) se v rámci vysílání ČT nechal slyšet, že cena pro chovatele prasat je aktuálně výhodná. Uvedl, že za kilo živého prasete nyní dostanete zhruba 54 korun. Souhlasíte s jeho slovy?
Když jsem to slyšel, tak mě málem ranila mrtvice. Kdybych dostal tolik, kolik říká, tak bych ministra zemědělství a premiéra vychvaloval do nebes. Nevím, kde ta čísla berou. Zajímalo by mě, kde nám takovou realizační cenu dají. Prasata děláme desítky let a ceny sledujeme. My v současné době dostáváme 39 korun za kilo. Za 32 let, co toto děláme, jsme se jenom v pěti letech nedostali do červených čísel. A můžete namítnout: „Proč to vlastně děláte?” My jsme to vybudovali, protože nám kdysi někdo něco sliboval. Já jsem do toho navlékl i syna s dcerou. Investoval do toho svůj čas, peníze a mám zaměstnance. Teď z toho nemohu jen tak vyskočit. Ale mám obavu, že se z problémů nedostaneme. Musíme jít přes půjčky, abychom vůbec uhradili provozní náklady a tržbami se nám to nevrací.
Chtěl byste ještě závěrem něco dodat?
Rád bych pouze dodal, že bych si přál, abychom na sebe nemuseli takhle upozorňovat. Chtěl bych se lidem ve městech, na dálnicích a kdekoliv, kde budeme stávkovat, v podstatě omluvit. Opravdu nás k tomu žene krajní situace, hraniční pro naši existenci. Po tom, kdo se má starat nechceme, aby nám něco říkal. Chceme, aby vytvářel podmínky pro to, abychom mohli existovat. A jaké ty podmínky mají být, to doufám nechce po mně, po sedlákovi, abych mu říkal.
