Eliška Mikesková 
Pro začátek bych ráda uvedla, jak započala má láska k biatlonu. Velký dík patří mé babičce, která mě již od útlého dětství zapojovala do společného sledování biatlonu v televizi. Každý rok spolu pravidelně sledujeme závody a fandíme – českým reprezentantům samozřejmě nejvíce. Trochu mě mrzí, že v Novém Městě nebyla s námi, ale sama uznala, že tak dlouho a v takové zimě by stát opravdu nevydržela.
Zdálo by se, že jsme se pro výlet na biatlon rozhodly docela včas, ale opak byl pravdou. Když jsme kupovaly lístky, byla už většina sektorů vyprodána. Sehnaly jsme lístky na sobotu 4. března do sektoru E. Nakonec to však vůbec nebylo tak špatné místo, jak jsme se obávaly, protože jsme krásně viděly na střelnici a na obrazovku. Výhodou našeho sektoru bylo také to, že přímo kolem nás projížděli závodníci a my je tak mohli podpořit křikem a tleskáním.
Cesta z Olomouce do Nového Města na Moravě bez auta není tak jednoduchá. Ta, kterou jsme si vybraly my, zahrnovala 3 přestupy z vlaků do autobusů a naopak. První sobotní závod odstartoval až ve 13:50, ovšem my jsme musely kvůli vlakovému a autobusovému spojení vyjet už brzy ráno. Můj den tedy začal už v 5 ráno, jelikož autobus do Brna odjížděl už v 6:40. Jakožto nezaměstnaný studen nejsem zvyklá vstávat dříve než v půl 8 ráno, takže opustit postel ještě za tmy mě stálo více úsilí, než jsem si myslela. Ráno bylo celkem klidné, vše jsme měly připravené už z předchozího večera, takže se stačilo jen obléknout, vyčistit zuby a učesat, abychom vypadaly k světu a vyrazit. Sraz s kamarádkou Eliškou jsem měla v 6:10 a v 6:20 nám jela tramvaj na hlavní nádraží. Na hlavním nádraží jsme už nastoupily do autobusu a vyrazily na cestu. Ani mi nepřišlo, že bychom cestovaly dlouho. Jsem zvyklá jezdit domů 4 a půl hodiny, takže tahle cesta byla víceméně rychlá.
Že ten den nebude úplně příjemné počasí, jsme měly předem zjištěné, ale takovou zimu, jaká nás udeřila do obličeje to ráno, jsme nečekaly. Na zastávku jsme totiž přišly asi 20 minut před odjezdem busu. Po brzkém vstávání bylo toto chladné počasí docela šok. Autobus naštěstí přijel včas a náš výlet započal hodinovou cestou do Brna. Hodina utekla vcelku rychle a kolem 8 jsme dorazily na autobusové nádraží v Brně. Moc jsme se neohřály, jelikož hned za 20 minut nám jel vlak do Žďáru nad Sázavou. Zpětně si říkám, že jsme mohly jet autem, ovšem to už by nebylo tak napínavé dobrodružství. Napínavým dobrodružstvím myslím hlavně náš strach z toho, zda stihneme všechny přestupy. Docela mě překvapilo, že vlak neměl zpoždění. Ze zkušenosti s ČD jsem očekávala tak 20 minut minimálně. Vlak také načas přijel a my dorazily do Žďáru přesně dle plánu. Odtud nás čekala poslední jízda, a to kyvadlovou dopravou do Nového Města. Až v tuto chvíli jsem si začala uvědomovat, že se to opravdu děje.
Okolo desáté jsme úspěšně dorazily do Nového města a vydaly se na cestu do areálu. Jako první mě zaujala ta nádherná příroda kolem. Procházely jsme do areny skrz les a už tam na nás dýchala atmosféra. Pomyslně nás v té zimě zahřívala česká vlajka, kterou jsme měly samozřejmě s sebou. Nikdy předtím jsem neviděla biatlonové dráhy naživo, jelikož na běžkách nejezdím. V televizi člověk ani nepozná, jak je ten kopec vlastně prudký. Tohle uvědomění mě vedlo k ještě většímu obdivu všech závodníků.
Ale i přes hřejivé patriotství jsme pocítily chlad, jež nás provázel od začátku výletu až do konce. Zamířily jsme k nejbližšímu stánku s horkými nápoji a koupily si takzvaného „horkého francouze“. Jednalo se o pouze čaj z prášku, který se dá koupit v supermarketu. Tady však stál krásných 50 Kč. K teplému nápoji se nejlépe hodí jídlo. Kamarádka Eliška drží půst, takže jsme hledaly něco bezmasého k snědku. Cílem našeho hledání byl smažený sýr v housce, který nás skvěle zasytil.
Po začátku komentátorského vstupu, se hned komentátoři se dopustili veliké chyby. Když před závodem bavili diváky, hlásili do mikrofonu: „Kdo je z Čech a kdo je z Moravy?“, zapomněli na Slezsko. Tato skutečnost nepotěšila Elišku a ani pány, kteří stáli vedle nás. Byla jsem mile překvapena, že se do Nového Města přijeli podívat i fanoušci z mého rodného města. Komentátor se zeptal jednoho fanouška odkud je a on odvětil: „z Ústí nad Labem“ a následně hodně lidí souhlasně zajásalo. Trochu jsem zajásala taky a pohledy, které jsem dostala od lidí kolem, stály za to.
Ve 13:50 začal první závod, a to stíhací závod mužů. Nedá se říct, že by to bylo nějak moc napínavé, protože favorit na první místo byl jisté už před začátkem závodu. Ovšem i tak to byl skvělý zážitek vidět Johannese Thingnese Böe předvést až nadlidský výkon. Nejlepší byly však reakce davu na české biatlonisty pokaždé, když projeli kolem. Vlastně nejen na české, ale na všechny biatlonisty. Takové přátelské prostředí, aby člověk u některých sportů pohledal.
Aniž bychom to tušily, vybraly jsme si ze všech dnů Světového poháru v Novém měste ten nejlepší, neboť se předávaly medaile české ženské štafetě z Olympijských her 2014 za třetí místo. Ani nedokážu popsat, jak dojatá jsem byla. Holky si to neskutečně zaslouží, i když je to o 9 let později. Je to skvělý úspěch, který ani nejde vyjádřit slovy.
Věděly jsme, že byly lístky vyprodané, ale stejně nás trochu překvapilo, kolik lidí tam bylo. Jen ztěžka jsme se dostaly o pauze ke stánkům. Nakonec jsme si nic nekoupily, jelikož fronty byly dlouhé a s pouze 30minutovou pauzou bychom se nestihly včas vrátit na další závod. Velké mínus od nás dostávají také záchody, respektive „toitoiky". Na cirka 30 000 lidí jich tam bylo zoufale málo. Nenechaly jsme se však rozhodit situací a udržely si dobrou náladu, protože nás čekal stíhací závod žen.
Ten byl o něco napínavější než závod mužů. Vyzdvihnout do nebes musím výkon Markéty Davidové. Nakonec získala krásné 8. místo. Sice jsem si přála, aby byla aspoň na rozšířeném pódiu, ale Markéta jela skvěle, a i díky ní to byl nádherný zážitek.
Po mrazivém, zároveň srdce hřejivém dni, jsme se úspěšně prodraly skrz davy k autobusu a zdárně jsme dojely zpět do Žďáru. Pak nás už čekala jen cesta vlakem do Brna a z Brna autobusem do Olomouce. Cestu autobusem jsem víceméně prospala. Den byl náročný, promrzly jsme až na kost, ale bylo to úžasné. Naživo má biatlon naprosto jinou atmosféru.
Závěrem bych chtěla kamarádce Elišce poděkovat za to, že mě přemluvila k tomuto výletu a že vše zařídila – od lístků až po dopravu. Kdyby to jednou jen náhodně nezmínila, asi by se tento výlet nikdy neudál. Jsem moc ráda, že jsem biatlon v Novém Městě na Moravě zažila naživo a za to, že máme s Eliškou nezapomenutelný zážitek, který si budeme jistě dlouho pamatovat. Každá ho vnímáme jinak, a to je na tom to krásné. Proto si již teď můžete druhý pohled na tento den přečíst v Eliščině článku na pres.upmedia.cz.
