Kateřina Beranová Jak vás to napadlo pořádat takovouto akci v Doubravníku?
Místo bylo jasné, protože tady bydlím. A co se samotné akce týká - tak proto, že si myslím, že je to důležité. Mám pocit, že lidé zapomínají na to, co bylo, a neuvědomují si, jak se máme dobře. Vůbec neškodí si občas připomenout, že někdy nebyla svoboda a že to není tak dlouho.
Jaké byly reakce místních občanů?
Pár lidí se bálo toho, že to bude politické, protože si Havla spojují s politikou. Ale tohle bylo čistě apolitické. Vůbec jsem neřešila Václava Havla jako prezidenta. Řešila jsem to, co napsal autenticky o době, v které žil.
Jaký byl tedy program celého odpoledne?
S holkama v malování jsme pár dní předtím dělaly takový plakát o Václavu Havlovi. Havel byl namalovaný uprostřed a kolem něj bylo napsané, čím vším byl. Například syn, manžel a podobně, a pod tím bylo, jaké texty o té své životní roli napsal. Takže ta první část se věnovala osobě Václava Havla, k níž jsem řekla jenom pár věcí. Pak jsem měla vybrané Havlovy texty, které jsem nalepila na barevné papíry a udělala jsem z nich takové tibetské modlitební praporky. Ty jsem pak rozvěsila na náměstí. Byly to texty, které jsou dodnes aktuální. Především o svobodě. Druhá část akce, pietní vzpomínka u pomníku obětem komunismu, se konala u sokolovny, kam jsme se následně přesunuli.
Kolik přišlo lidí?
Na náměstí se sešlo asi patnáct lidí a k sokolovně nás šlo asi pět. Ale já to chápu, nesoudím nikoho. Buďto ostatní neměli čas nebo je to nezajímalo, případně s tím nesouhlasili. Já jsem z toho měla dobrý pocit i tak.
Pomáhal vám někdo s organizací a přípravou?
Ona to původně měla být celodenní akce i s promítáním, takže mi hodně pomohla obec. Pověsili mi na náměstí velké plátno, ale protože hodně pršelo, tak se promítání vůbec nekonalo. Takže pomáhal, ale ve výsledku to bylo zbytečné.
Nechala jste se, co se týká programu, inspirovat, nebo to byl čistě váš nápad?
Dívala jsem se, kdo jak slaví sedmnáctý listopad, například Amnesty International. Ale moc jsem si z toho nevzala, protože to nebylo nic, co by bylo vhodné pro vesnici.
Slavila jste dřív 17. listopad?
Vlastně jsem se nikdy nezúčastnila žádných oslav. Pravidelně vyvěšuji vlajku a sama na to myslím, ale dívám se jenom na televizi, třeba na rozhovory s tehdejšími studentskými vůdci. Letos se to možná změní a vydám se na oslavy do Brna.
Neplánujete tedy letos pořádat v Doubravníku podobnou akci?
Možná jo, ale asi ne úplně stejně. Uvidím. Mě vždycky něco napadne a není to moc plánované dopředu, takže na to teď moc nemyslím.
Neodradil vás ten počet účastníků?
Určitě ne. Jak jsem říkala, já to chápu. Sama si kolikrát říkám „Taková hezká akce, navíc v Doubravníku.“ Plánuju, jak tam půjdu, že to bude zajímavé a podpořím i lidi, kteří to organizují. Kolikrát mi to nevyjde nebo se mi někdy prostě jenom nechce. Tohle bych řešila jenom v případě, že bych pořádala nějakou akci za účelem prodeje, nějakého zisku. Především jsem to vlastně dělala sama pro sebe a pak pro lidi, které to opravdu zajímá.
Vrátím se k Václavu Havlovi, kterého jste zvolila jako ústřední téma. Kdy jste se o něj začala zajímat?
Mě začal bavit na gymnáziu, kdy jsem četla nějaké jeho hry. Pak až v době, kdy jsem byla těhotná. To jsem přečetla všechny jeho knížky, tedy ne jeho knížky, ale spíš knížky o něm. Jeho dopisy, eseje a podobně. Pak jednu hodně zajímavou knihu Prosím stručně z období jeho prezidentství. Vlastně ho čtu pořád, zrovna teď z jeho oficiálních webových stránek čtu jeho projevy. Hodně mě zaujal projev po atentátu na takzvaná dvojčata v New Yorku, který je velmi aktuální, ať už co se týká nedávných útoků v Bruselu nebo předtím v Paříži. Proto si myslím, že je dobré si takové věci stále připomínat, abychom se z nich poučili. V historii už se všechno stalo, ale opakuje se to stále dokola. Víme, že válka přinese jenom zlo, všem, protože ve válce není nikdo kdo vyhraje. A Havel tohle všechno dokázal s nadhledem pojmenovat. Líbí se mi, že to ale není moralizování, jenom pojmenovává věci tak, jak jsou.
Je z vašeho pohledu něco, co by se mu dalo vytknout?
Spoustě lidem vadí, že byl bohém, měl rád ženy. Nechci nikoho soudit, myslím, že každý dělá to nejlepší, co může. Ale pokud bych měla říct, co se mi zrovna na Havlovi nelíbí, tak to, že měl skvělou ženu, a přesto ji podváděl. Další, dalo by se říct špatná vlastnost, která mohla negativně ovlivnit i celou republiku byla, že nebyl tvrdší. Myslím si, že měl vznešené ideály, ale nedokázal je prosadit.
Zajímáte se celkově o historii?
Historie mě nikdy moc nebavila, dějepis ve škole vůbec. Zpětně mě to mrzí, protože všeobecný přehled o historii moc nemám. Pro mě ale novodobá historie, první světová válka a vlastně už první republika, historií není. Protože to jsem svým způsobem zažila. Moje prababička, se kterou jsem si hodně povídala, se narodila v roce 1914. Moji prarodiče zažili druhou světovou válku a potom komunismus, který je všechny ovlivnil a mě tím pádem taky.
V roce 1989 vám bylo sedm, máte na ten den nebo na tu dobu nějaké vzpomínky?
Na ten den ne, ale pamatuju si z té doby, že zrušili Pionýra zrovna, když jsem do něj měla nastoupit. To mě štvalo, protože jsem chodila do Jiskřiček, kde jsme měli fajn vedoucí. Další vzpomínkou je spíš pocit z té doby, pocit úlevy. Náš rodinný známý byl takový loketský disident, tak si po revoluci všichni oddechli, že už ho nikdo nezavře. Další je, že Husák zmizel ze škol a všude bylo „Havel na hrad“. A pak mám ještě jednu takovou hezkou vzpomínku.
Povídejte.
Bráchovi byl v té době asi rok, rok a půl a učil se zrovna mluvit. Naše maminka si s ním četla v knížce slova jako ryba-rybka-rybička, dům-domek-domeček a do toho vstoupil táta a říká: „Ládí, a kdo je náš prezident?“ Brácha na to nic, a tak táta řekl: „Havel.“ Načež brácha začal opakovat: „Habel, Habel, Habel...“ Mamku to asi moc nezajímalo, tak pokračovala ve čtení knížky a ptala se bráchy: „Ládí, co je tady na obrázku?“ A Ládík: „Habel.“ A mamka mu povídá: „Ne, to je ryba.“
