Nela Sikorová 
Na přednášky z trestního práva chodí většina ročníku. Jsou srozumitelné a člověk se občas dozví něco zajímavého. Ani já si tohle pondělní potěšení nenechám ujít. Jinak tomu není ani dnes, ale s menším zpožděním. Taková akademická půlhodinka. Když jsem doběhl do auly, docent Petráček zrovna mluvil o vraždách. „Abychom si uvedli nějaký příklad," spustil docent. „Víte, kde se lidé vraždí nejčastěji? Ne? V kuchyni. Přijde hádka, vaše druhá polovička sáhne po noži a pích, je po vás. Proto se s manželkou v kuchyni zásadně nehádám," sdělil nám s vážnou tváří. Cestou domů mi tato nová informace vrtala hlavou. Vážně jsou lidé schopni se vraždit jen tak kvůli neumytému nádobí nebo nezvednutému prkénku? Beztak nás docent Petráček jenom tahal za nos.
Domů jsem dorazil až pozdě večer. Dnešek se opravdu vlekl šnečím tempem. Už se těším, až se natáhnu do postele a budu počítat ovečky. „Honzo, pojď sem!" ozvalo se z kuchyně. Jejda, že bych zase něco provedl? Odploužil jsem se do kuchyně za svou druhou polovičkou Kamilou a počítal s nejhorším.
Stála opřená o kuchyňskou linku, ruce měla založené na prsou a v obličeji značně rozladěný výraz. Zlověstné znamení. Už jsem se s ní s nevinným úsměvem chystal přivítat a případné náladové bouře zahnat letmým polibkem na její tvář, ale ani jsem se k tomu nedostal. „Jak mi vysvětlíš, že jsi zase utrácel za lístky na hokej?” zpražila mě pohledem, třímajíc v ruce drahocennou papírovou propustku na zápas mého oblíbeného týmu. „Kdybys mě vzal radši do divadla, jak pořád slibuješ," dodala. „Tak tohle ti vadí? Hokej? To nemyslíš vážně,” protočil jsem panenky. Kamila občas uměla být neskutečná hysterka, co si budem. „To si piš, že myslím. Není to poprvé. Dáváš té hloupé hře přednost přede mnou každou chvíli. Zase zmizíš na půl dne, vrátíš se nad ránem opilý, a pak budeš po zbytek víkendu s kocovinou absolutně nepoužitelný. Známe to. Nemluvě o tom, že je to v den narozenin mojí maminky. Beztak jsi to udělal naschvál, aby ses vyhnul její oslavě!” No jasně. Tchyně, vždycky tchyně!
Kamilin hlas nabýval zbytečné hlasitosti, ale nehodlal jsem se sebou nechat zametat. „Na hokej mi nesahej! Já nemůžu za to, že je utkání zrovna tuhle sobotu. Pokud to nevíš, datum zápasů opravdu neovlivním,” odvětil jsem obdobně podrážděným tónem. „A to, kdy má tvá máti narozeniny, to mi jako promiň, to si fakt nepamatuju.” Kamila se rozhořčila ještě více. V očích se jí z rozzlobení téměř objevovaly plamínky: „Takže ještě přiznáváš, že jsi zase zapomněl na její narozeniny? Ty jsi neskutečný!” Možná si to ani neuvědomovala, ale v plamennosti své řeči začala můj lístek na hokej ve své nyní zaťaté pěsti mačkat. Vykřikl jsem: „Hej! Vrať mi ten lístek! Zbytečně vyšiluješ, Kamilo."
O lístek jsme se začali přetahovat. Ani jeden z nás se nehodlal vzdát. Po chvilce válčení už mi docházela trpělivost. K mému vlastnímu zděšení i překvapení jsem popadl nejbližší předmět, který jsem v kuchyni nahmatal. Nůž. Chybělo málo a byl bych býval v afektu spáchal nemyslitelné. Před očima mi blikla přednáška docenta Petráčka. Přeci jen měl pravdu! Málem se ze mě stal kriminálník! Děsivá představa. Asi se opravdu vyplatí vyhnout se hádkám v kuchyni.
