Jedním z nejdůležitějších aspektů dnešní žurnalistiky je nástup digitálních technologií. Za posledních dvacet let tak žurnalistika čelí výzvě překonat doposud tradiční způsob práce novináře. V té době ještě nové technologie jako televize či rozhlas jsou najednou v porovnání s digitálním světem zastaralé. Samotný přechod z tištěných médií do digitálního prostředí nazýváme procesem digitalizace. Digitální svět má pro práci novináře různé výhody, mezi které patří i zrychlení pracovního procesu, nízké redakční náklady či žádná vazba na prostor a čas. Vše má ale i své stinné stránky.
Strach z vynechání
Internet je neomezený zdroj informací, i díky globální propojenosti světa nasává informace z každého koutu světa a zachytit je všechny… je nemožné. Nebo ne? Snaha zůstat informovaný může vést k stavu nazývaném FOMO (fear of missing out – strach z vynechání), který obzvlášť u této profese může vést k neustálému shonu a stresu. „Zdravodajství je rychlé, nezastaví se nikdy. Práce novináře nezačíná od a nekončí v nějakou do, v nějakou jinou dobu, takže když se nehlídáte, tak zkrátka pracujete jako full-time celý svůj život.“, říká v reportáži pro ČT24 novinář Filip Titlbach.
Syndrom vyhoření jako životní facka
Když se člověk nehlídá a svůj veškerý čas věnuje své práce, může se brzo dostavit syndrom vyhoření. O tom ví své i moderátorka Linda Bartošová, která si po osmi letech v České Televizi dala pauzu od práce a neplacené volno. „Dojde Vám oheň. To, co jsem dřív milovala a dělala jsem s velkou energií, tak najednou jsem tak jenom doutnala a nebylo to ono“ svěřuje se v reportáži.
Podobný případ dostihl i investigativního reportéra Jakuba Zelenku, který si po dekádě práce v médiích také vybírá zasloužené volno. „Člověk se cítí víc takový izolovaný, má problémy se spánkem, může mít problémy najít nadšení do té práce, přistupovat k tomu s tím elánem jako na začátku.“
Extrémní případ zažil Filip Titlbach, který své vyhoření přirovnává k životní facce. „V jeden den jsem sebou zkrátka sekl na zastávce a úplně mně vypovědělo tělo.“
Syndrom vyhoření není jak chřipka, zkrátka nezmizí po několika dnech, ale dokud neprovedete určité změny ve svém životě. Dnes slovo terapie již není tabu a pomoc, jak na sobě zpozorovat znaky vyhoření pomáhá na webu objasnit i Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra.
Novináři (ne) jsou drsná sorta lidí
„Pořád si myslím, že dominuje představa, že novináři jsou určitá drsná sorta lidí, kteří mají všechno vydržet a panuje očekávání, že nebudou většinu věcí prožívat,“ vyjadřuje svůj názor socioložka médií Johana Kotišová.
Udržet profesionalitu při emočně vypjatých a nelehkých situacích chce určitou vůli, která i tak může povolit. Obzvlášť co se tragických zpráv týče, které chytnou za srdce. Moderátorka televize Nova Renáta Czadernová v minulém roce takový moment zažila přímo při přímém přenosu, kdy ji rozplakala zpráva o utýraném chlapci. I přes svou profesionalitu se při další zprávě a neudržela slzy. Ve zprávách samozřejmě hned pokračovala a později uvedla, že ji i jako matku zpráva o smrti týraného chlapce velmi rozrušila.
Emoční nátlak zažila začátkem roku i reportérka americké CNN Sara Sidner. Do studia popisovala reportáž s ženou z Los Angelos, která kvůli covidu přišla o svou matku a nevlastního otce. „Rozplakala jsem se, nemohla jsem se kontrolovat. Nemohla jsem říci ani slovo. Prostě se to stalo. Ve vysílání CNN, před zraky celé Ameriky a světa,“ popsala Sara Sinder na webu CNN.
Každá profese sebou nese různá úskalí, na která je potřeba dávat si pozor. Co se práce žurnalisty týče, o samotném nátlaku a stresu se ve společnosti tolik nemluví a očekáváné standarty jsou velmi vysoké. Svědomitě se snažíme plnit svoji práci, ale i tak je dobré občas připomenout, že i novináři jsou jenom lidi.