Karolína Veselá 
Autorka se s Ondřejem Černohorským zná, proto si v rozhovoru tykají.
Tvůj nový projekt Kabely a krabice stojí z velké části na improvizaci, která dá se říct funguje na nějaké aktuální inspiraci. Dokázal bys popsat, co tě během improvizace obvykle inspiruje?
Tím, že se jedná o taneční hudbu, u které se lidé chtějí bavit, tak je to hlavně o napojení se a doručení toho, co v tu chvíli posluchači potřebují. Jedna věc je ta taneční, ta se týká hlavně formy, budování napětí, míst k odpočinku, kdy spadne beat, kdy zase nabude, je důležité dobře to dávkovat. Další věc je pak rovina obsahu, tedy co se do něj nasype za hudební události. Pavel to má více předpřipravené, ale já ne. V tom je to kouzlo, že v moduláru je nějaký systém, který jsem schopný ovládat, ale nedokážu úplně říct, co z toho přesně vyleze. Takže improvizace spočívá v tom, že kombinuji tyto prvky a zároveň čekám na náhodu, ty takzvané happy accidents. U setu nikdy nevíme, jak dopadne, a to se mi na tom líbí. Je to úplně otevřené.
Jak během živého hraní funguje mezi vámi dvěma komunikace?
Musíme si říkat. Předáváme si důležitost a taky máme společné body, kam se potřebujeme dostat, aby se něco stalo. Řekněme je to sedm předpřipravených nápadů, o kterých víme, známe tóniny, tempa a to, co je mezi tím je improvizace. Pořád spolu ale komunikujeme, říkáme si, kdy to vypneme, zapneme, co se bude dít. Tím, jak stojíme vedle sebe, tak to jde.
Když se vztáhneme k inspiraci v obecné rovině, co pro tebe znamená, jak ji rozumíš?
Všímám si věcí okolo, něco si z nich beru a pak je používám v tvorbě. Všechno, co se děje jsou nějaké momenty, okamžiky, které člověk vstřebává. Zdroj mé inspirace pramení tedy ze světa, který je kolem. Z přednášek o klasické hudbě mi v hlavě utkvěla myšlenka, že veškerá hudba už je a skladatel je pouze potrubí, které ji svede na zem k posluchači. Já to vnímám stejně, všechno už je a my si z toho pouze vybíráme.
Podle tebe je tedy umělec pouze nástrojem a umění do něj vstupuje shůry, nebo je případná genialita záležitostí pouze píle a talentu?
Myslím, že musí být splněné obě podmínky. Za prvé člověk musí určitě vědět, jak to uchopit, to má více společného s technikou než s genialitou a je to důležitý předpoklad. Když totiž ví, jak se věci mají dělat, tak je uchopí správně. Ale těžko říct, nevím, jak to je. Spíš je to ale to první.
Když Picasso viděl strom, namaloval jej jako kostky
Zásluha tedy není pouze na straně umělce, ale také mimo něj?
Ani nevím, jestli jsou tyto dvě věci něco odlišného. Řekl bych, že je to jenom terminologie, efekt je totiž vždy ten, že něco vznikne. Kdybych to vzal jako fyzik, tak by mi přišlo logičtější, že to vymyslí pouze autor, zrodí se to v jeho hlavě a není nic metafyzického. Ale jako metafyzik bych řekl, že je to ta první možnost. A já ani nevím, co jsem. Podle toho, jak se vyspím.
Když říkáš, že čerpáš inspiraci z okolního světa – propisuje se do tvé tvorby doslovně, nebo sbíráš pouze prvky, ze kterých pak vznikne něco úplně jiného?
Doslovně určitě ne. Jde o to, aby daná věc nabídla svůj pohled. Když se ty útržky pak sečtou, tak vznikne něco nového, co může být zajímavé. Obecně se mi líbí, že když jdu na koncert, tak nechci slyšet jenom tu muziku, ale i vnímat jejího autora.
Vnímáš autora a jeho dílo odděleně?
Právě, že dohromady. Zajímá mě to, co vznikne v jejich kombinaci. Když třeba někdo zpívá, tak na něj koukám a poslouchám, co sděluje. A ve výsledku je to jedna věc. Člověk na to sdělení může koukat skrz daného člověka, nebo na muziku odděleně. Poskytuje to zábavný prostor pro různé analýzy. Stále si ale myslím, že je potřeba brát vše jako jednu věc. Když třeba Picasso viděl strom, ale namaloval jej jako kostky a ty jsou tím, čím Picasso byl. Je to jeho styl, jeho vize, která formulovala daný obraz.
Jak moc ovlivňuje tvou tvorbu konkrétní médium? Jestli skládáš na piano, s modulárním syntezátorem nebo pracuješ s počítačem, jak moc tě nástroj samotný inspiruje a jakým způsobem ovlivňuje výsledek?
Určitě hodně. U piana, na které hraju už dlouho vím, jak všechny klapky znějí, co mám zahrát a někdy mám pocit, že mě to svádí k šablonovitosti. Zatím co když vezmu něco jiného, tak mě to vždy hrozně překvapí. A čím míň na to umím, tím víc mě to překvapí. Lezou z toho pak neoposlouchané věci, které spíše akceptuji. Třeba ale když brnkáš na takovou kalimbu, která je laděna ve specifické stupnici, tak z toho lezou melodie, které by mě v životě nenapadly. Obecně mám rád tyto náhody, tyto hudební „hacky“ a matematiku.
Modulár je vlastně takový malý hudební počítač a mě ho baví programovat
Dokáže tě právě matematika nebo věda, které se věnuješ ve své práci, inspirovat ke tvorbě?
Možná ne přímo, vědomě jsem to nikdy nespojoval. Zároveň mám ale určitě rád matematické principy, které mě vždy fascinovaly. Například v harmonii, kdy se dá tritónem stupnice rozpůlit, nebo zmenšeným akordem rozdělit na čtyři části, symetrie jsou vůbec zajímavá věc. Baví mě také matematika v rytmu, sekvence na pět, na sedm, to se používá například v technu. Je to zase úzce spjato s modulárníma syntézatorama, které přímo vybízí k technikám, jako jsou polyrytmy nebo polyrytmické sekvencování. Modulár je vlastně takový malý hudební počítač a mě ho baví programovat. Zároveň mám rád i řízenou náhodu, když se zvuky malinko mění v čase, nejsou pokaždé stejné, což je vlastně entropická a termodynamická záležitost.
V poslední době jsi pro Hard to Frame začal psát i texty, co tě inspiruje u nich? Je to zase úplně jiný způsob tvorby.
Hudba je jedno z nejabstraktnějších umění, které se šíří vzduchem a je univerzálním komunikačním jazykem, kterému rozumí každý člověk na zemi, nepotřebuje překladatele. U textu je to naopak velmi konkrétní a vyjadřuji se v něm myšlenky, alespoň pro mě je to něco úplně jiného. Ale tak nedá se říct, že bych to uměl, trochu se v tom plácám. (smích) Inspiraci pro texty vyhledávám ale v tomto světě a vždy mě zajímala zenová a metafyzická témata, pomalé změny. Už delší dobu mě taky fascinuje smrt, ne negativně, spíš tak, jak to je. Smrt kolem nás je jedna z důležitých životních událostí.
To je jedna z věcí, o které poměrně dost přemýšlím, takže se to přirozeně promítlo do mých textů, je to ale jen jedno z témat. Každé ráno teď dělám jógu a baví mě ty prázdné momenty, plynutí času, jak se tvoří myšlenky. Metafyzické záležitosti, které aplikuji na každodenní život, na rituály, malé věci, malé radosti. Už to není jako kdysi na gymplu neopětovaná láska, to už mě opustilo, na to jsem už starý.
Jak tě ovlivnilo poměrně čerstvé otcovství?
Proměnil se mi život, zjednodušil se. Hodně se ritualizoval, každé ráno se vstává ve stejnou dobu, chodí se spát ve stejnou dobu, věci se dějí pravidelně a myslím, že mi to docela vyhovuje, je to v nějakém smyslu ukotvení. V tu dobu jsem vlastně začal psát texty, celý tento mindset je možná daný právě rodičovstvím, ale nejspíš nepřímo.
Předpokládám, že vzhledem k množství potřebných nástrojů tvoříš spíše doma. Máš ale třeba nějaké místo, které tě vybízí ke kreativitě?
To asi nemám. Skládám doma a texty tvořím různě na cestách. Dá se to dělat všude, ale mě toho hodně napadá ve vlaku.
Stalo se ti někdy, že jsi inspiraci postrádal, měl jsi hluché období?
To se stává běžně. Při tvorbě skladeb mám však více etap. První je etapa sound designova, tvořící, kdy se projevuje právě kreativita, která vychází z hraní si s věcmi. Vzniklé zvuky si sampluji, jsou to pouze malé věci, které když mě zaujmou, tak si je uložím do šuplíčku. Pak následuje druhá etapa, ve které už produkčně pracuji na nějaké skladbě, a právě šahám do těch šuplíčků. Protože se mi osvědčilo, že je to lepší než potom designovat zvuk pro danou písničku na místě, to zpomaluje.
Nakonec následuje technická, dokončovací část, ve které inspirace není potřeba, takže když ji nemám, tak můžu dělat tohle. Udržuje mě to pořád v procesu, ale zároveň není potřeba tlačit na pilu. Inspirace přichází obecně zřídka, to, že napíšu pár řádku textu se stává tak dvakrát za měsíc a u skladeb to může být čtyřikrát za měsíc. Během toho mám právě ty technické práce.
Dobré nápady se mohou objevovat i ve snech
Inspirace se tedy objevuje v procesu a nepřichází jen tak z ničeho nic.
To se mi stalo pár krát. Někdy se to objeví úplně náhodou, například v práci. Tak si to zaznamenám a například za měsíc to znovu objevím, zahraju a zhodnotím, jestli je to použitelné nebo ne. Někdy se mi taky různé nápady objevují ve snech a když se probudím a napíšu si to hned, tak je to dobré, ale když to hned neudělám, tak zmizí. Druhý způsob pak vychází z toho hraní si, který dá za vznik něčemu dalšímu. Je to ale stejně hodnotná cesta.
Odlišuje se tento postup podle toho, pro jaký projekt zrovna tvoříš?
Pro Hard to Frame používám více tradiční pianovou cestu a pro Oczeho spíš experimentálně- zvukovou. Nicméně ty projekty jsou všechny na jedné hromadě a já je stejně potom, když se k nim vracím, třídím podle toho, kam se mi víc hodí. Děje se to všechno hrozně pomalu a tak, jak mám chuť k dané věci přistoupit. Důležité pro mě ale je, aby to pořád bylo zábavné. V momentě, kdy něco musím udělat, tak to nefunguje.
Studoval jsi také filmový zvuk na FAMU, ve svém repertoáru máš tedy i filmovou a dokumentární hudbu. Jak se ti pracovalo s tím, že jsi musel hudbu napasovat na konkrétní zadání?
Úloha hudebního skladatele ve filmu je pořád dost volná. Jde o to, aby se podpořily emoce nebo vyznění filmu, jestli má hudba děj zrychlovat, zpomalovat. A to jsou mantinely, které skladatele dost povzbudí ke kreativitě. Každé omezení je pro tvorbu dobré, když má totiž člověk nekonečné možnosti, tak má problém vybrat si jednu z nich. U filmu jsou teda možnosti zúžené, zároveň ale zůstává volnost toho, jak to uděláš, jaké nástroje si vybereš, jakými prostředky toho docílíš.
Čerpáš inspiraci také z jiné hudby?
Myslím si, že to, co člověk vyprodukuje, je součet sil, které na něj působí z okolí. Tím, že muzikanti poslouchají jinou hudbu, tak si dělají představu o tom, jak by měla znít ta jejich. Někteří hudebníci proto tvoří v izolaci, aby je jiná hudbu příliš neovlivňovala, já ale naopak poslouchám hodně a nějakým způsobem mě to formuje. Mám rád nějaký styl, nějakou zvukovou paletu a nejspíš je to ovlivněno tím, co poslouchám. Nedělám to ale vědomě.
