Ondřej Gogela 
Kromě relativně pochopitelných způsobů online dorozumívání, jako například psaný text, jsou jazykem internetu nepochybně memes. Tyto donekonečna kopírované, upravované obrázky se dají použít pro víceméně jakoukoliv situaci. Jde o proces podobný vývoji biologických organismů, memy se neustále mění, přičemž pouze ty nejvtipnější přežijí. Navíc, memy i viry potřebují ke svému šíření člověka, který je pošle dál.
Haha, všichni umřeme
Jenže zatímco viry si v materiálním světě vzájemně konkurují, mezi koronavirem a memy byla od začátku jistá symbióza. Digitální svět pandemii reflektoval už od jejího počátku. Hned v lednu 2020 zveřejnil uživatel anonymního fóra 4chan obrázek mladé dívky v tradičních čínských šatech s lahví piva corona v ruce. Corona-chan, jak začala být tato postava známa, se stala svého druhu maskotem počátků pandemie a ztělesněním viru samotného.
V následujících týdnech internet zaplnily její všemožná zobrazení. Některá byla znepokojivě sexuální, další spíše humorná, jednu věc ale měly společnou. Všem totiž chyběla jakákoliv úcta k obětem, mnohem více působily jako výsměch nejen nakaženým, ale svým způsobem celému lidstvu. „Mě jen tak nepotlačíte,“ vysmívá se například Corona-chan na jedné kresbě dvěma mužům v ochranných oblecích. A podobná, do určité míry ironická radost z globální pandemie je vidět na většině jejích zobrazeních. Tvůrci nejen z 4chanu jí kreslili, jak cestuje po světě, šíří nákazu a celkově si užívá života.
A ani na jiných, méně toxických stránkách to nebylo o moc lepší. Jedním z nejslavnějších memů pandemické doby byl ostatně takzvaný coffin dance. Několik let staré video z, na západní poměry překvapivě veselého, pohřbu v africké Ghaně se stalo neplánovanou metaforou pro situaci, kdy byl strach ze smrti najednou všudypřítomný. Zároveň šlo svým způsobem o trošku méně zlomyslnou alternativu ke Coroně-chan. Zatímco ta se vysmívala lidstvu jakoby z vnějšku, tanečníci z Ghany vyjadřovali spíše sdílenou bezmoc nad celou situací. Proto pokud svět nevyhnutelně končí, bude fajn, když to doprovodí veselá elektronická hudba a odvážné taneční kreace. V té rakvi, která se houpe na jejich ramenou, totiž může být za chvíli každý z nás.
Smrt je zábavnější než život
Tato fáze covidových memů skončila v momentě, kdy se většina jejich tvůrců ponořila do uzávěry. Zmizela (doufejme jen ironická) radost z blížící se katastrofy a nahradilo jí něco, čím svět memů kdykoliv jindy pohrdal: upřímnost.
Jindy chronicky ironičtí občané internetu se najednou začali podporovat ve snaze zbrzdit a popřípadě zastavit pandemii. Výzvy k sociální izolaci, mytí rukou a v českém kontextu i šití roušek vystřídaly obvyklou záplavu předpandemických memů.
A v mnoha ohledech se od nich lišily. Byly paradoxně mnohem optimističtější a také srozumitelnější. Jako kdyby se tvůrci snažili brát ohled na nově příchozí uživatele, kteří byli ještě před krátkou dobou zvyklí žít v realitě. Namísto zažitých a dost nepřístupných vzorců se objevovali nové, takové, které mohl snadno pochopit každý s přístupem k internetu.
Jediný skutečně významný mem té doby se týká údajného návratu delfínů do Itálie. V reakci na tuto (jak se později ukázalo falešnou) zprávu začal internet vymýšlet vlastní a často absurdní příběhy o návratech. Do Egypta se tak vrátili mimozemšťané, aby postavili další pyramidu, v Japonsku zahlédli po letech opět Godzillu a na pultech českých supermarketů se opět objevili oplatky vlnky. Lidé zkrátka potřebovali pocit, že jakkoliv je samotné zužuje virus a samota, zbytku přírody se daří.
Podobně jako Čechům šití roušek, ani internetu nevydržel tento optimistický přístup dlouho. Velmi brzo došlo k obnově typického provozu, jen s tím rozdílem, že tehdejší memy glosovaly kromě dalších záležitostí i slasti a strasti života v lockdownu. Obzvlášť oblíbené byly bizarnosti z online schůzek, svých pět minut slávy tak zažil například právník s kočičím filtrem (známý jako zoom cat lawyer) nebo sexuální pomůcky zapomenuté na pozadí.
Později ale začaly tyto memy bořit hranici mezi humorem a voláním o pomoc. Smích tváří v tvář neznámému vystřídal výsměch. A co bylo terčem tohoto výsměchu? Naděje. Naděje na brzký konec byla často parodována frází „lockdown nebude trvat tak dlouho,“ doplněnou obrázkem něčeho velice trvanlivého.
Očkování? Spíš kočkování... vyprovodím se sám
Až do příchodu vakcín byl na memové frontě relativní klid, pravá zábava začala teprve s průběhem očkování. Vtipy na účet odpůrců vakcinace byly populární už před pandemií a tvůrcům tak stačilo jen oprášit staré formáty. Dělat si legraci z konspiračních teoretiků bylo na síti vždy v kurzu a pandemie to nezměnila. Internet tak zaplavily parodické teorie o smyšlených vedlejších účincích vakcíny, ať už mělo jít o zlepšení sexuálního života 5G, internet zdarma nebo například proměnu v aligátora.
Stejně tak přinesly vakcíny i rozdělení internetu na několik skupin. Dnes už se ale zapomíná, že zpočátku nešlo jen o odpůrce proti příznivcům Zpočátku se tyto skupiny vytvářely podle typu vakcíny. „Pfizer gang“ tak z legrace ohlašoval válku týmu Moderny, zatímco ti stojící pod Astra Zenecou sledovali celou situaci zpovzdálí.
Tato neškodná rádoby válka pseudogangů dlouho nevydržela, dělící linie se velice brzy vrátila mezi „pro“ a „proti.“ Hra na válku tak skončila a začal internetový konflikt bojovaný klasickými zbraněmi, tj., převážně urážlivými memy. Dvojce Chad (klidný, atraktivní alfasamec) a Soyak (emocionálně nestabilní postava se zkrouceným obličejem) bývala k tomuto účelu používána už před příchodem vakcín a ty na tom nic nezměnily. Zobrazit sám sebe jako Chada je ostatně dobrý způsob, jak ukončit na síti zbytečnou hádku a jednou provždy se prohlásit za nositele jediné pravdy, ať už jde o vakcinaci, invermectin nebo cokoliv jiného. Pokud tedy nejde o ironii, protože aby byly věci trochu zajímavější, občas nejde rozeznat, na které straně autor vlastně stojí. A možná to neví ani on sám.
Postupně se ale svět začal otevírat a pandemické memy pomalu vymizely. Internetové fenomény totiž neodcházejí najednou v plné slávě, nýbrž postupně, podobně jako se rozvolňuje lockdown. V jednu chvíli jsou všude, postupně je nahradí něco jiného a pokud se něco nestane, postupně budou zapomenuty. S nástupem varianty omikron se sice z koronaviru stalo opět chvíli téma memů, ovšem jen na chvíli. A i ty vyjadřovaly spíš únavu než cokoliv jiného.
Při zpětném pohledu covidové memy do velké míry reflektují průběh pandemické doby. Počáteční nedůvěru, že se něco takového děje, vystřídalo odhodlání situaci zvládnout, které však rychle přešlo v únavu a beznaděj. To změnilo až očkování, ovšem i to se postupně stalo spíš než cokoliv jiného předmětem sporů, jen aby po nějaké době celá záležitost vyvanula ve prospěch novějších, atraktivnějších témat. Katarze jako taková chybí. A to neplatí jen pro zábavné obrázky na internetu, ale i pro celou společnost.
