Jiří Filip 
Hned první otázka bude trochu na tělo. Jaká byla Vaše vysněná profese, když jste byl malý?
Myslím, že jsem začínal u popeláře. Později jsem si myslel, že se stanu inženýrem. Na gymnáziu už jsem věděl, že se chci věnovat psaní. To byl zrovna konec komunistického režimu, se spolužáky jsme založili školní časopis a strašně mě to chytlo. A s přihláškou na vysokou školu to vyšlo, takže jsem v roce 1990 nastoupil na Univerzitu Karlovu na katedru žurnalistiky.
Takže do novin jste se dostal už při studiu?
Ano. V prvním ročníku se na školní nástěnce objevil inzerát, že v tehdy obnovených Lidových novinách hledají elévy pro redakční práci, tak se nás přihlásilo asi třicet. Vybrali si tři, z nich nakonec zůstal jeden – já. Měl jsem kliku, že si mě vzala pod patronát výborná novinářka, parlamentní zpravodajka Alena Slezáková, a ta mi dala skvělou novinářskou školu. Zároveň jsem tak ve svých dvaceti letech přičichl k politickému zpravodajství, od kterého jsem se vlastně nikdy příliš nevzdálil.
Jak jste se tedy od politického zpravodajství dostal k investigativní novinařině?
Celkem náhodou. Bylo krátce po sametové revoluci a já začal pracovat v tandemu s Istvánem Léko (dnešní šéfredaktor Lidových novin, pozn. red.) a Jaroslavem Veisem. Pouštěli jsme se do kauz raných devadesátých let, takže šlo vesměs o různé podvody při privatizaci nebo při restitucích majetků zabavených komunisty. Lákalo mě odhalovat to, co nebylo na první pohled zřejmé a co se snažili různí vlivní utajit.
Dokázal byste si za těch skoro 30 let práce vybrat případ, který byste označil za nejzajímavější?
To je složité. Z dřívější doby bych určitě zmínil tajné financování ODS. Konkrétně šlo o rok 1997 a falešné sponzory. To jsme napsali v Mladé frontě Dnes (MFD) a za pár týdnů padla vláda Václava Klause. Se Sabinou Slonkovou jsme v MFD popisovali i nevyjasněné majetkové poměry někdejšího tajemníka ministerstva zahraničí Karla Srby, které pak mělo velmi nepříjemnou dohru. Srba si objednal vraždu Sabiny, naštěstí vše dobře dopadlo a než se něco stalo, zavřeli ho na 8 let. Z poslední doby, ze spolupráce se Sabinou Slonkovou na pořadu Zvláštní vyšetřování, bych zmínil například odhalení eskortních služeb na Pražském hradě. Jednalo se o dovážení prostitutů do prezidentské kanceláře, mluvilo se o tom ve spojitosti s vydíráním Jindřicha Forejta.
Když už mluvíte o nebezpečí spojeném s vaší profesí, co na to říká třeba vaše rodina? Nebojí se?
Takhle přímo to nikdy nikdo neřekl, ale samozřejmě, že si rizika uvědomují. Na tohle téma se ale strašně špatně mluví. Kdybyste se tím nechali ovládnout, pak tuhle práci opravdu dělat nemůžete. A tak prostě doufáte, že se nic nestane. Musím zaklepat, že se doposud nic vážného nestalo. Sem tam nějaký výhružný email. Do takového extrému, jakým byla snaha nechat zlikvidovat Sabinu (Slonkovou), to ale od té doby už nezašlo.
Určitě Vám různí lidé zkouší vaši práci znepříjemnit i jinak, než výhružnými maily a podobnými věcmi. Co třeba nějaké soudy?
Soudy k práci investigativního novináře bohužel občas patří. Doposud jsme však žádný soud neprohráli a nezaplatili ani korunu na pokutách, což ukazuje, že naši práci děláme dobře a poctivě.
Takže jste všechny vaše rozdělané reportáže, které se někdo snažil takhle přerušit, dokončil?
Ano.
A stojí vůbec všechna ta rizika za to? V poslední době slyšíme ze všech stran o špatné mediální gramotnosti a otupělosti české populace, navíc je čím dál nižší čtenost novin.
Chápu, na co narážíte. Osobně si však myslím, že to určitě smysl ještě má. Dneska už bych to ani nepoměřoval čteností novin, protože ty už opravdu čím dál víc vnímám jako médium minulosti. Naše práce na Seznamu je vidět, má o ni zájem neskutečné množství čtenářů, ohlas na naši práci je obrovský a nervozita nebo přímo strach těch, o kterých natáčíme, je důkazem toho, že jim to opravdu není příjemné. Vždycky má přece smysl zveřejnit něco, co by si dotyční přáli ututlat. Že to část veřejnosti nezajímá, není argument, proč to nedělat.
Co si tedy myslíte o současném českém mediálním trendu, kdy známí podnikatelé skupují média a mnohdy používají pro svůj vlastní profit? Obrovsky se Vám musí zmenšit prostor, na kterém můžete bezstarostně publikovat Vaši práci.
Máte pravdu. Je to bohužel rozšířený trend, kdy si řada bohatých lidí řekla, že k tomu, aby byli ještě mocnější, potřebují mediální nástroj. Neříkám, že ho všichni zneužívají, ale už jen ten pocit, že kdyby chtěli, tak mohou, je docela nepříjemný. Proto jsem rád, že tady vzniklo několik nezávislých redakcí a že loni na podzim rozjel své zpravodajství Seznam, kam jsem s chutí nastoupil. Je to naprosto svobodné prostředí, které i díky obrovskému množství uživatelů, má velký dosah a práce má smysl. Proto mě nějaký nedostatek prostoru moc netrápí, jelikož jím na Seznamu určitě netrpíme.
Takže jste s vaším nynějším působištěm spokojený?
Určitě ano, moc mě to baví. Když jsem přestoupil na Seznam a začali jsme se Sabinou natáčet s profesionálními filmaři náš investigativní pořad Zvláštní vyšetřování, staly se pro nás zábavné všechny okamžiky před kamerou. Je to pro nás, dlouholeté „pisálky“ velký nezvyk, ale zároveň i zábava. Dokud to někdo nezažije, tak vlastně neví, co to filmování všechno obnáší a jaké situace také vznikají.
To chápu, musí to být po letech příjemná změna. Co třeba nějací zajímaví lidé, které jste potkal? Utkvěl vám někdo nějak výrazněji v paměti?
Vypíchnout jednoho asi nedovedu, bylo jich obrovské množství. Vrcholní politici, všemi poslanci počínaje a všemi českými prezidenty konče. Cenná byla setkání i s řadou osobností mimo politiku, se spisovateli, umělci, vědci. Svého času jsem se v MF DNES, kde jsem byl zástupcem šéfredaktora, věnoval každotýdenní přípravě velkého sobotního rozhovoru a za tu dobu jsem poznal opravdu hodně lidí. Vybrat jednoho ale opravdu nedokážu.
Vraťme se však ještě chvíli k investigativní novinařině. Mohl byste nám naznačit, co je pro vaší práci nejdůležitější?
Je toho opravdu hodně. Základem je mít skvělé zdroje, umět s nimi pracovat, neporušit jejich anonymitu, pokud se na tom dohodnete a je to jejich podmínka pro to, aby s vámi mluvili. Zkrátka vybudovat si vzájemnou důvěru. Stejně tak je důležité si všechny informace ověřovat, nikdy se nespolehnout jen na něčí tvrzení. Chtít znát důkazy, pokládat všem všetečné dotazy, nenechat se odbýt tím, že někdo něco nechce říct, trvat na odpovědi. Je toho celkem dost, ale všechno dohromady pak dělá ten správný tah na branku, mám-li použít jedno oblíbené klišé.
A dokážete se vůbec pak na svět dívat ještě jinak, než skepticky a podezíravě? Vaše odpověď ve mně totiž vyvolala pocit, že po téměř třiceti letech práce už se na člověku musí tyto pracovní praktiky projevit i v osobním životě.
Kupodivu dokážu. Nepropadám žádným depresím, žiju normální život a i v práci se snažím svou investigativní práci ředit jinou činností, například přípravou pravidelných rozhovorů se zajímavými osobnostmi, kteří nemají s kauzami absolutně nic společného. Nedávno jsem například natáčel rozhovor s herečkou Ivou Janžurovou nebo režisérem nového českého filmu Masaryk. To je pro mě vždycky vítané zpestření, bez toho by to asi moc nešlo.
To zní vcelku pozitivně. Ostatně, co byste nám vlastně doporučil, kdybychom se chtěli stát novinářem píšícím o věcech, které jsou vaším denním chlebem?
Přijmout práci novináře s maximální pokorou, začít s redakční prací od základů, pochopit, jak redakce novin, webu … funguje, vyhledávat vlastní témata, snažit se přijít věcem na kloub a nespokojit se s citováním zaslaných tiskových zpráv.
Děkuji Vám za čas a přeji hodně pracovních úspěchů a odhalených kauz.
I já děkuji a přeji všem studentům katedry žurnalistiky na Univerzitě Palackého, ať je novinařina baví a dělají ji dobře.
