Tomáš Stoklásek
„Čím míň ode mě budete čekat, tím spokojenější budete odcházet,“ podal hned zkraje přítomným návod, jak si středeční vystoupení užít. Chvíli na to už ale vážený herec řezal do kytary a za své texty sklízel dlouhý potlesk. Jedinečnost představení podtrhovala Schmitzerova vyprávění, kterými většinu písní uváděl. „Já když jsem poprvý viděl úplně ožralou holku, tak na mě to udělalo takovej úžasnej dojem, že po nějakým čase vznikla píseň,“ vysvětloval, kde našel inspiraci k jednomu ze svých typických kousků - „Haně“.
Část obecenstva možná trochu mrzelo, že se Schmitzer nevytáhl s populární skladbou „Řekněte prdel“. Vše ale náležitě objasnil: „To prostě nejde… Není možný, aby to jeden člověk hrál a zároveň tentýž člověk zpíval. A to jsem zkoušel střízlivej. I naopak.“
V souvislosti s osobou Jiřího Schmitzera se není těžké dočíst, že jde o zjev na české hudební scéně. Po uplynulém večeru s touto charakteristikou nemůžu než souhlasit. Dovolil bych si snad jen dodat, že jde rozhodně o zjev v dobrém slova smyslu. Čtyřiašedesátiletý umělec totiž po celou dobu zásobil sál nevšedním humorem, který zároveň jako nit protkával většinu jeho písňové tvorby.
Když už se blížil závěr koncertu, vystřihl muzikant skladbu „Kaluž“, s níž se kdysi zúčastnil autorské soutěže Děčínská kotva. „Ale dopadlo to dobře. Nic jsem tenkrát nevyhrál,“ podělil se o vzpomínku. Na rozloučenou pak zadoufal, že se publiku vystoupení alespoň trochu líbilo. „A jestli ne, tak teď už s tím stejně nic nenadělám…,“ dodal naoko vážně. Za malý okamžik se naposledy uklonil a vyprovázen mohutným potleskem zmizel ze scény.
