Už mě to ale vůbec nebaví. Kdybych alespoň nemusela myslet na to, že musím hodit prádlo do pračky, vyvenčit psa a vyzvednout neteř ze školky. Proč já to jen slibovala. Jednoduše dám vědět, že ten článek nenapíšu. Šéf nebude sice moc nadšenej, ale ta husa Veronika se celá třese, aby mohla něco naškrábat- mít v novinách své jméno. To je její sen. Takovou radost jí neudělám.
Je to ale marné. Odhazuji další pomačkaný papír. A pak že už nikdo nepíše rukou. Taky bych měla začít ťukat do klávesnice počítače a šetřit lesy. Raději půjdu vyvenčit psa než mi tu udělá loužičku. Maminčin miláček. Hlavně že na dovolenou si ho vzít nechtěli. Strčit mi toho podvraťáka na krk od nich nebylo moc hezké. Ošklivější zvíře jsem snad ještě nikdy neviděla. Kříženec jezevčíka a srnky a nejspíš ještě něčeho dalšího. Ta stará obluda chce ven snad každých deset minut.
Po návratu domů mě čekal šok- deset vzkazů od šéfa ať sebou mrsknu nebo si můžu hledat novou práci.- Takových jako já mám na každém prstu deset a to nepočítá právě vyšlé studenty žurnalistiky. „Pcha, co ti můžou vědět.“ Tón jeho hlasu se mi ale vůbec nelíbil. Proč já si jen kupovala záznamník. Vlastně nekupovala. Vždyť mi ho dali v práci. Když si vzpomenu, jak jsem jim děkovala, že je to od nich hezké. Už vím, kdo v tom měl prsty. Zřejmě ten vztekloun v kanceláři chtěl, aby mi neunikl ani jeden jeho výbuch vzteku.
Vždyť už to skoro mám- čtyři strany. No je toho trochu moc. Nejdřív nic a potom se takhle rozšoupnu. Když tak si to pokrátí. Jen doufám, že ne tak jako minule. Nehodlám odpovídat na otrávené otázky čtenářů, že nechápou můj text. Po závratných změnách v mých výtvorech, nechápu nic ani já.
Co ten pes zase chce? „Neštěkej ty obludo.“ Venku byl, žral, i za uchem jsem ho podrbala. Tak co chce? „Jak ti mám vysvětlit, že semnou jít nemůžeš. Ale co? Tak pojď.“ Jsme fakt skvělý páreček.
V redakci všichni netrpělivě čekali. „To je dost, že jsi se ukázala“, vítal mě šéf. „Co tady dělá ten čokl? Vyhoďte ho někdo. To už je tento týden druhý tulák. Na tebe se fakt lepí fešáci.“ Smál se a snažil se vystrašit mého drobečka. Ten stáhl ocásek a ouška a pobíhal zmateně mezi nohami lovců, chtěje si zachránit svůj vypelichaný kožíšek. „To je Tedy“, zakřičela jsem hlasitě. Ostatní strnuly a Tedy se choulil u tiskařského stroje. „Kdo je kde?“ Všichni se rozhlíželi, kdo je to ten Tedy. Za chvíli to všem došlo a začali se smát. Tedy se krčil u stroje na svých krátkých nožičkách a natahoval svůj dlouhý krk ve snaze všemu porozumět. Vypadal opravdu legračně. Byl tak ošklivý. Bylo mi ho líto. Snad poprvé. Šéf legraci druhých ale nesdílel. Rozkřikl se na mě. Ostatní si šly všichni po své práci, aby taky neschytali pár pěkných slov. Jen Veronika odcupitala na svých jehlových podpatcích a v krátké umělé minisukni. Ta potvora mě nemá ráda a přišla se podívat na můj konec. Bylo mi hrozně, ale přece jim neudělám takovou radost, abych se tu rozbrečela.
Najednou do mě někdo strčil. „Au, co to je? Pusť ty bestie.“ Probrala jsem se z omráčení. Můj malý hrdina se zakousnul tyranovi do nohy a nechtěl se pustit. Pár naježených štětin na Tedyho zádech naznačovalo, že je opravdu naštvaný. Šéf ztratil rovnováhu a spadl na Veroniku. Ta zavadila o přístroj, který ji strhnul sukni. Stroj zaškytal a odmítl pracovat.
Opraváři oznámili, že se jim to hned tak nepodaří opravit. Stroje prý budou fungovat až ráno. Šéf byl vzteky rudý. Zvedal zmateně zbytky Veroničiny umělé sukně ze země a křičel, že ji bude žalovat. Ta se na něj naštvaně podívala a ukázala na Tedyho lísajícího se k mé levé noze. Tedy hrdě vystrčil hlavičku a výhružně zavrčel.
„Tak Tedy a jsme bez práce“, mluvila jsem na tu téměř lysou kuličku u mé nohy, když jsme vyšli před redakci. Ťapal jako šampion.
Ráno jsem se oblékla a chystala vyjít z domu. Tedy se ustrašeně díval a stříhal ušima. „No jdeme Tedy.“ Ten si popošel a zase se zastavil. Nevěřícně koukal. „No tak pojď. Jdeme si hledat novou práci.“ Přiběhl a začal se lísat. Kámoši. Už to bylo tak. Tedy kráčel vedle mě a obdivně zvedal hlavičku. Alespoň někdo.
U trafiky stál hlouček lidí, kteří živě hovořili. „Proč nemáte mé noviny?“ „Prostě nejsou. Nějaký technický problém. Já vám je teď nevytisknu. Je mi to líto. Ano, zítra by měly být.“ „Já bych uškrtil toho, kdo to zavinil. To je samý románek, dovolená a práce žádná. Dělají si, co chtějí.“ „Opravdu je mi to líto“, odpovídal prodavač. Stranou stály tři stařenky a „dobromyslně“ drbali o tom, jak má šéf určitě poměr se sekretářkou. Usmála jsem se a tím určitě povzbudila jednu stařenu. Nejspíš si myslela, že něco přihodím k lepšímu. „Co myslíte slečno? No není to tak?“ Důležitě se usmála a sešpulila rty. „Určitě v tom bude nějaký vážný technický problém. To víte, technika“, odpověděla jsem slušně a pobídla Tedyho. Tedy chytře zaštěkal. Zřejmě mi rozuměl. „Chytrý, hodný pejsek“, pochválila jsem ho.
V redakci už nás všichni čekali. Spíš mě. Nikdo nejspíš nečekal, že vezmu i Tedyho. Zvědavě zdvihli obočí a upřeně nás pozorovali. Při síle šéfova hlasu, který začal být slyšet tím víc, čím se blížil, začali všichni usilovně pracovat. Až příliš usilovně. Usmála jsem se jejich strachu. Už se tě neleknu ty vztekloune. Došel ke mně a naznačil, abych jej následovala do kanceláře.
„Zažalovat mě? To si děláte legraci?“ „Divím se, že máte dost odvahy vzít sem toho čokla“, reagoval zlostně. „Co řeknete u soudu? Že se vám pes ani ne třicet centimetrů veliký zakousnul do nohavice, slečně Verunce sežral stroj sukni a ta tu potom lítala v červených tangách jako potrefená husa a vy jste ji pak musel tři hodiny utěšovat v kanceláři?“ Při posledních slovech zbrunátněl. Celá redakce věděla o jejich poměru. Nikdo si to ale netroufnul vyslovit nahlas. Jen nějaký odvážlivec poslal anonym- zřejmě vytočený podřízený. Od té doby nic. Šéf totiž usilovně pátral mezi zaměstnanci a jeho manželka naléhala doma. Vše se časem uklidnilo. Rozvodem by šéf přišel o vše a tak usilovně přemýšlel. Moje poznámka o debatě u trafiky a o vtipně napsané povídce- Jak stroj sežral milence minisukni, která by určitě lidi zajímala, se mu moc nezamlouvala. „A babky by mohly drbat“,dodala jsem škodolibě. Začal se hrabat v papírech a řekl, že má hodně práce. Abych si prý šla po svým. „Dnes si beru den volna“, oznámila jsem sebevědomě. Zeptala jsem se, jestli se nerozloučí s Tedym. Dělal, že neslyší. Když jsem vycházela ze dveří kanceláře, málem jsem se srazila se slečnou Verunkou. Pochválila jsem ji novou minisukni. Usmívala se jako sluníčko. Nesla mu kávu. To zase bude tak hodina. No a co? Vždyť mě právě toto zachránilo před žalobou, ne? Usmála jsem se, zamávala na tu svou obludku a vyšla na ulici.
„Tak a mám tě“, řekla jsem si polohlasně. Tedy zvedl hlavičku. „Ale stejně si budeme muset hledat novou práci Tedy.“ Vesele zamával ocáskem. „Teď si dáme něco dobrého na zub. „Zasloužíme si to.“
Večer přišla esemeska od mámy. Známí z dovolené je pozvali na chatu. Prý ví, že Tedyho nemám moc ráda. Bohužel děti jejich známích jsou alergičtí na psi, tak si ho nemohou vzít s sebou. Jestli by mi nevadilo si Tedyho ještě týden nechat. Podívala jsem se na tu klubíčko na mém klíně, které tiše pochrupávalo. „Nevadilo.“ Pohladila jsem Tedyho po vypelichaném kožíšku.
(povídka)
Telaříková Lenka