Karolína Paseková Sportovní areál je asi dvacet minut od centra města, takže už když sesedám před několik desítek metrů dlouhým stojanem na kola, jsem rozehřátá a můj metabolismus je připraven spalovat tuky. Kolo přimknu, jako další stovky lidí, ke stojanu a pokračuju do šatny. Ještě než vstoupím do budovy, zahlédnu dvojici vysportovaných mladíku za druhými vstupními dveřmi. To, že mi za pár sekund budou skenovat studentský průkaz, aby zjistili, jestli mám zaplacené lekce, mě ani nenapadne, vzhledem k tomu, že oba vypadají mladší než já. Když tedy po ověření členství vstoupím do chodeb obrovské haly, rozhlédnu se a zjistím, že ta několikaminutová rezerva byla dobrý nápad, protože naprosto netuším, kterou z nich se vydat. Tak se rozhlédnu a zamířím k okénku, které vypadá jako recepce. „Kan ik je helpen?“ zeptá se mě jeden z pobíhajících lidí v malém kamrlíku. „Ano, přišla jsem na kurz tenisu, můžete mi poradit? Potřebuju raketu? A míčky? A kde najdu kurty?“ odpovím anglicky, čímž si vyjasníme situaci a pánovi se rozzáří oči. „Já jsem Thijs Hochrrrrrelman, tvůj trenér! Nepotřebuješ nic. Převléct se můžeš za rohem, jak je ten barel s vodou a pak se potkáme tady, jo?“ S přikývnutím se vydám za barelem. Ten je tady pro sportovce, kteří nechtějí pít kohoutkovou vodu. Už teď se cítím, jako kdybych byla v nějakém centru pro boháče. Všude prosklené stěny, kterými vidíte na meditující jogínky a potící se šermíře. Opravdu „sexy“ pohled. Za rohem nacházím malou šatničku se sprchou, všechno pochromované a uklizené. Převleču si tedy tenisky a triko a vydávám se zpět za svým usměvavým trenérem.
Ten už na mě čeká s velkým nákupním košíkem plným žlutých míčků a raket. „Pojď, ukážu ti kurty, ostatní už čekají tam,“ řekne chlapík s na první pohled falešným úsměvem. Opak je ale pravdou. Zatímco tlačíme vozík na kurty, dělá si ze mě legraci, že nepoznám levou a pravou. „Jak vás české ženské vůbec můžou pustit ze školky?“ rozesměje se a já s ním. Od té doby každou lekci začínáme místo „ahoj“ větou „tak která ruka je dnes levá, a která pravá?“ Tolik optimismu a radosti jsem snad nezažila právě od té školky.
Na lekci je nás pět. Blondýna v krátké tenisové sukničce růžové barvy (jaké klišé), malý Korejec, který tenhle kurz evidentně absolvuje poněkolikáté, dva přiblble hihňající se Holanďani v mikinách univerzity a já. Všichni se Thijsovi představíme a pak už bereme do rukou rakety a zkoušíme si její úchop a základní pohyby. Většina instrukcí zaznívá v holandštině, ale než se stačím připomenout, už jsou mi základy vysvětlovány i v angličtině. „No jo, není se čemu divit, že ti to nejde, když tu raketu nedržíš vlevo, ale vpravo,“ běduje při pohledu na mou ruku svírající raketu Thijs. „Koukej, takhle je to správně,“ dodává. Pootočím svou raketou kousek doleva a stisknu. „Bóže holka, kolik bouraček už jsi měla? Říkám doleva! Nemáte vy náhodou v Česku naopak strany?“ směje se učitel, a i když jsem se doteď trapností jen červenala, vybuchuju smíchy a mí čtyři spoluhráči taky. Takováto atmosféra panuje do konce lekce. Thijs něco vysvětlí („Zaradujete se, nadhodíte, máchnete, dáte si pozor, ať se někde nefláknete, poškrábete si záda, odpálíte a zaradujete se znovu! A nebo taky ne.“), přeloží, ukáže, opraví chyby, pomůže nacvičit, sem tam prohodí nějaký vtípek a tak stále dokola.
Po hodině se naučíme, jak upravit hřiště do původního stavu, což je velmi náročný úkol, protože lana na „smetácích“ jsou příliš krátká, a tak se co krok bouchnu do pat. Posbíráme všechny míčky zpátky do nákupního košíku a ještě než nás Thijs propustí, upozorní, že neví, jaké bude další týden počasí, takže nám všem dá e-mailem vědět, kam máme přijít. Když už všichni stojíme převlečení před brankou, nečekaně nás zavolá zpátky. „Opakování je matka moudrosti, takže jsem vám chtěl něco ukázat.“ Procházíme uličkami lemovanými nádherně červenými a žlutými tulipány, až dojdeme k malému betonovému čtverci, na jehož protější straně stojí stěna pomalovaná svislými i vodorovnými čarami. „Tady můžete trénovat sami se sebou. Ta spodní čára je síť, nad horní čáru byste neměli hrát a průsečík té střední čáry s tou svislou je místo, kde byste měli ideálně hrát. Speciálně pro některé studenty ještě dopíšu poloviny,“ řekne a vezme křídu a na každý konec stěny napíše „levo“ a „pravo“. Pak už jen upozorní, že půjčení rakety, míčků i kurtu je zadarmo a my se vydáváme zpátky ke kolům užít si dvacetiminutovou jízdu domů.
