Dominik Boček 
Ve svém nedávném komentáři ze série Šťastné slovo píše o nostalgii po „tradiční levici“. Z jeho slov ve zkratce vyplývá, že nemá cenu se o vzkříšení levice pokoušet, když ji můžeme hledat schovanou u ANO, SPD a Pirátů. Čímž naráží na aktivity Vladimíra Špidly, který se o záchranu levice pokouší. Navíc Šídlo dodává, že po „tradiční levici“ si stýskají především ti, kteří ji nikdy nevolili.
Jeho komentář má několik problémů. Všechny se točí okolo pojetí levice.
Problém číslo jedna: není levice jako levice
Šídlo zmiňuje „tradiční, klasickou levici“ a „demokratickou prozápadní levici“. Není jasné, co si pod tím představuje, ale jak sám demonstruje na příkladu bývalé ČSSD, nejedná se o totéž. Co tedy znamená pojem „tradiční levice“? Mohlo by se jednat o tzv. starou levici, která má kořeny v polovině 19. století a vlivných myšlenkách Karla Marxe a Fridricha Engelse. Příkladem v našich končinách byla KSČ. Nástupnická KSČM udržovala základ svého někdejšího učení už jen jako muzejní exponát pro pár lidí nostalgicky vzpomínajících na „staré dobré časy“. A Stačilo? To se odklonilo zcela jiným směrem, který se nápadně podobá nacionálnímu bolševismu, krajně pravicové ideologii kombinující prvky bolševismu a vyhraněného nacionalismu.
Nová levice, v krajně pravicových kruzích známá pod názvem „neomarxisti“, je onou levicí, jak ji známe dnes: demokratická, či se tak aspoň identifikuje, prozápadní, odmítající historické a současné totalitní režimy a hájící práva menšin. Taková ale ČSSD přece nikdy nebyla. Pokud tyto myšlenky uvnitř strany někdy existovaly, pak šlo přinejlepším o okrajový proud, nikoliv o hlavní směřování. Ale nelze tvrdit, že šlo o příklad „tradiční“, chcete-li staré levice.
Proud, který Špidla hodlá zachránit, je neviditelný. Existují strany a uskupení, které se k němu hlásí, ale pravděpodobně jste o nich nikdy neslyšeli. Například Socialistická solidarita, která je komunističtější než KSČM. Nebo strana Levice, která loni kandidovala ve sněmovních volbách. Dále třeba hnutí Idealisté, které podpořilo členy Strany zelených na kandidátkách Pirátů. Potíž je, že všechny zmíněné levicové skupiny jsou svým zaměřením natolik silná káva, že by i voličům Filipa Turka začali Piráti připadat jako vcelku normální strana.
ČSSD byla demokratická, ale nikoliv jednoznačně prozápadní a už vůbec ne tradiční. Ale ani moderní. Ti, kteří si po této levici stýskají, tak stejně jako v případě kterékoliv jiné nostalgie vzpomínají na něco, co tu nikdy nebylo. O hořkém vývoji ČSSD a její levicovosti psal na podzim 2024 Jiří Pehe. Sociálně-demokratická levice u nás po sametové revoluci neměla šanci, a to ze tří důvodů.
Prvním byl přechod k tržnímu hospodářství. „Obnova ‚kapitalismu‘ byla cílem, který sociálnědemokratickou identitu, k níž vždy patřily především snahy již existující kapitalismus ‚regulovat‘, rozmělňoval.“
Druhým problémem byl Miloš Zeman, „který neusiloval o přeměnu sociální demokracie ve stranu západního střihu, ale o vytvoření postkomunistické levicové strany pro všechny, kdo už nechtěli mít nic společného s levicí komunistickou.“
A třetím problémem byla samotná porevoluční politika. „(ČSSD) se stala druhou šancí pro mnoho lidí (…), kteří nestačili naskočit do Klausova ‚výtahu k moci‘ v podobě ODS. Byla proto od začátku prolezlá kariéristy a profesionálními funkcionáři, kteří toho o moderní levicové politice nevěděli o moc více než členové ODS. (…) Celý politický systém byl posunutý směrem k provinční podobě ‚pravicovosti‘ coby jediné správné odpovědi na praxi bývalého režimu.“
Z čehož vyplývá, jak ostatně píše sám Pehe, že sociálně-demokratická levice se těžko mohla propadnout do zapomnění, když tu jako samostatná strana nikdy neexistovala.
Problém číslo dvě: levice nikomu nechybí
Šídlo zdůrazňuje, že levice chybí především těm, kteří ji nikdy nevolili. Jenže kterou levici, když nikdy nebylo příliš z čeho vybírat? Ale budeme předpokládat, že má na mysli lidi, kteří by ji nevolili ani při opakování Velké hospodářské krize.
Pokud jste někdy brouzdali českými internetovými diskusemi na nejrůznější politická témata, pak víte, že je to skutečně pravda. Stejně jako existence zarytých pravičáků, kteří tvrdí, že levicové bylo i SPOLU. S čím se však nedá souhlasit, je, že „kdyby taková levice někomu opravdu chyběla, pak by se už na trhu podle zákona politické nabídky a poptávky dávno objevila – a uspěla by.“ Jenže my stále nevíme, jestli má Šídlo na mysli nostalgii po ČSSD, nebo touhu po moderní, případně jakékoliv jiné levicové straně. Jelikož komentář staví na projektu Vladimíra Špidly, tak zřejmě myslí prostřední možnost.
Agentura NMS loni zveřejnila průzkum, který dokazuje, že liberálně smýšlející levicoví voliči jsou skutečně mezi námi v této místnosti, a tudíž nejde o žádný fantom. Když tedy Vladimír Špidla říká, že je spousta lidí, kteří jsou „skrytými“ sociálními demokraty, má nepochybně pravdu. Jenže žádná relevantní liberálně-levicová strana pro ně neexistuje.
Zato pravice, a to především liberální, je naprosto vyprázdněná. Nikdo tam není. Za liberální pravici se dá s trochou dobré vůle považovat hnutí STAN. V autoritativně pravicových končinách se přetahuje o voliče ODS, Motoristé a nově i Naše Česko. Zde je sice k mání více voličů, ale zase ne tolik, aby uživili všechny tři strany.
Ve zmíněné zprávě od NMS se píše, že „pokud chce současná (bývalá, pozn. autora) vládní koalice a Piráti vůbec uvažovat o porážce hnutí ANO ve volbách 2025, bude nutné opět získat liberálně levicového voliče.“ Což, jak víme, se nestalo. Zákon nabídky a poptávky očividně nefunguje, zvlášť když máme ANO, populistické hnutí pro všechny.
Problém číslo tři: co je to levice?
Šídlo píše, že „voličské skupiny, které kdysi tvořily základ volební koalice ČSSD, se proměnily a svou přízeň rozdělily mezi ANO a SPD, ti mladší mohou za přitažlivější variantu považovat Piráty nebo i STAN.“ Jak se s oblibou často říká, věci jsou ve skutečnosti složitější, než jak na první pohled vypadají. Je to sice klišé, ale pravdivé.
Na první dobrou nás může zaujmout, že uvažuje o ČSSD nikoliv jako straně, ale jako o koalici. Tuto zajímavou tezi bohužel již dále nerozvádí, což je škoda. Pravděpodobně by se to dalo brát tak, že v ČSSD byly různé názorové proudy, které měly dohromady pramálo společného, ale zaštiťovala je stejná stranická značka. Totéž by se ale dalo říct také o ODS v dobách její největší slávy, kdy pod povrchem probublávaly temné krajně pravicové proudy, z nichž později vzešla SPD.
Ale kde tedy hledat v onom výčtu stran levici? Víme, že STAN je mírně liberální, ale nikoliv levicový. Piráti pod vedením Zdeňka Hřiba vsadili na liberální střed. Někteří si možná vzpomenou na starou fotku Ivana Bartoše s vlajkou Antify a na Janu Michailidu, která se účastnila akce Dny antikapitalismu.
Konec skryté levice mezi Piráty definitivně nadešel s nástupem Zdeňka Hřiba do čela strany na podzim 2024, jak uvedl pro iRozhlas politolog Aleš Michal.
ANO je, jak jsme si již řekli, hnutí pro všechny. Sice se nachází v segmentu autoritářské levice, ale není zase tak daleko od středu. SPD je u samotného vrcholu kompasu téměř uprostřed. Tady se začínají věci komplikovat. Jak se píše ve zprávě NMS, „pozice blíže k autoritativnímu pólu umožňuje cílit i na voliče, které ekonomická dimenze tolik nezajímá. Konkrétně se jedná o voliče SPD, pro které byla zásadní témata EU a migrace.“
Základním motivem levice je rovnost, která může být ekonomická a sociální. Ekonomická znamená, že se bojuje za lidi, kteří si ani zdaleka nežijí na vysoké noze, a proti těm, kteří z jejich neštěstí profitují, případně odmítají pomáhat chudým a znevýhodněným. Sociální znamená odstraňování diskriminace, tedy zvýhodňování či naopak znevýhodňování určitých skupin ve společnosti. ANO je k těmto tématům vlažné, zatímco SPD je vyloženě odmítavé, obzvlášť k ekonomickým otázkám, jak je patrné i z jeho umístění na ose. Navíc se můžete dočíst ve zprávě Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), že sami voliči SPD se necítí být vyhraněni ani v jednom směru, čímž převyšují i hnutí ANO.
K tomu je SPD řazeno na krajní pravici, takže o levici nemůže být ani řeč. Nenechte se zmýlit, ekonomické otázky nejsou pro identifikaci krajní pravice vůbec podstatné. Může podporovat volný trh nebo být antikapitalistická. Základy krajní pravice staví podle francouzských politologů Jeana-Yves Camuse a Nicolase Lebourga na myšlence, že společnost funguje jako celistvý živý tvor složený z orgánů (organicismus), a také na „lásce“ k vlastní skupině (autofilie) a strachu z cizího, neznámého (alterofobie). My jsme ti dobří a oni jsou špatní. Dělení na „my“ a „oni“ se rovněž skrývá pod kapotou jiného, velice spolehlivého politického vozítka: populismu. Když tyto postoje spojíte dohromady, vznikne pravicový populismus. U SPD o něm není sebemenších pochyb. ANO je trochu nejasné, ale vzhledem ke členství v Patriotech pro Evropu, kde se to pravicovými populisty a pochybnými jedinci z okraje spektra jenom hemží, tak spadá do stejné kategorie.
Jenže nic z toho z běžného politického kompasu a jednoduchého pravo-levého dělení nevyčtete.
Paradoxy kompasu
Možná jste si na rozložení stran a hnutí na kompasu všimli několika pozoruhodných detailů. Na pravo-levé ose sedí vedle sebe nečekaná sestava: Piráti, ANO a SPD. Zato na autoritativně-liberální jsou Piráti protikladem SPD a hnutí ANO je přibližně na půl cesty mezi nimi. V jedné šikmé přímce leží KSČM, ČSSD (SOCDEM) a Piráti. STAN má velice blízko k TOP 09, přestože to na volebních výsledcích ani preferencích není znát. Oproti tomu Piráti, někdejší partner STANu, je významně vzdálen nejen od svého bývalého souputníka, ale i ode všech ostatních. A nakonec SPD má nejblíže ke KDU-ČSL, která je jen o fous konzervativnější než ODS. Tvar, který vznikne spojením krajních bodů, připomíná trychtýř. Čím jsou strany liberálnější, tím více se blíží středu ekonomické osy.
Podaří se Vladimíru Špidlovi „obsadit“ končiny levého středu? To nikdo neví, ale do budoucna je potřeba nejen s těmito voliči počítat. Za další čtyři roky totiž může sněmovna vypadat zcela jinak a některé ze současných parlamentních stran už v té době nemusí být relevantní.
