Milan Zámostný 
Nejnovější sbírka básnířky z Vysočiny vyšla 8. 12. 2023. Předcházely jí pohádka pro děti zvaná 5 domů a tři další sbírky básní, jmenovitě Procházka s andělem, Děti deště a Zahrada. Od té poslední se Kohouti budou zpívat, jak se knížka jmenuje, liší zejména formou, třebaže i hlavní téma se proměnilo.
Třetí sbírka, ne nepodobná Demlově knize Moji přátelé, bere tématiku květin, které jsou (stejně jako jednotlivé básně) přiřazeny k jednotlivým lidem z autorčina okolí. Naproti tomu básně ve čtvrté sbírce jsou proměnlivé, nepojí je stejná forma. Většinou volným veršem psané, s jemnou a intimní poetikou, jenž je občas narušena krutou každodenností, těch, kteří se starají o nemocné a umírající blízké. To je vlastně onou pojící myšlenkou celé sbírky, naši blízcí a ta drsná realita, když nás opouštějí, i ten něžný až snový opar kolem nás, když s nimi zažíváme veselé či harmonické chvíle.
Básně jako Maminka, Maminky jako křehké zboží nebo třeba Sejdeme se v Nangijale patří právě k tomu smutno-krásnému, občasně střídané básněmi typu Na Velký pátek, kde smrt přijde do popředí a ukáže svou děsuplnou stránku. Zejména první dvě zmiňované básně na mě velmi silně zapůsobily. Autorce se podařila syntéza několika emocí, zejména smutku, stesku po někom, kdo vlastně ještě neodešel, zároveň i určitá radost či naděje. A pod tím vším něco temného, nevyhnutelná tečka za životem, tedy smrt. Ale i ta je alespoň na chvíli přebita sarkasmem - viz báseň začínající prohlášením: celej den se tady matláme v hovnech.
Kromě své matky Juliany se autorka obrací na další členy své rodiny, včetně svého otce Ivana Martina Jirouse, například v básni Hádka na hřbitově. Najdeme zde ale i básně týkající se víry, vlastního vnitřního prožívání a komentování měsíců v roce – zejména únor nedostává příliš lichotivé hodnocení. Báseň bez názvu, začínající veršem: co nestihne leden, bych zařadil mezi jednu z těch nejsilnějších. Je psána volným veršem, ovšem na konci je zakončena chytrým rýmem, který změní celou polohu oné básně.
V porovnání s již zmiňovanou předchozí sbírkou Zahrada mi tato nová vychází o něco lépe. Zahrada byla zajímavý experiment, bylo zábavné sledovat různé variace, zkoušet hádat různé významy osob a rostlin. Kohouti budou zpívat je ale mnohem intimnější. Působí syrovějším dojmem, zároveň ale není jenom pouhou exhibicí něčeho negativního. Je velmi těžké zachytit realitu ve své mnohotvárnosti, často se toto spojení jeví jako klišé, ve kterém vidíme pouhou stylizaci. Martě Veselé-Jirousové se to ale, jako jedné z mála, povedlo.
Pokud bych musel opravdu něco kritizovat, byla by to určitá roztříštěnost básní. Myslím si, že některé mohly tématicky fungovat lépe v jiných oddílech, než ve kterých nakonec skončily. Silné básně občas vystřídají jiné, které mohou lehce zkazit onu silnou atmosféru, a jelikož neslouží jako určité odlehčení, nevyzní tak dobře, jako by mohly. Přitom kdyby byly básně, jako Chtěla bych ještě jednou, zařazeny do prvního oddílu místo do posledního, krásně by do celého konceptu zapadly.
Nicméně toto je jen velmi malá vada na kráse, která nekazí celkový výsledek. Zvládnete ji přečíst za jedno odpoledne, ale věřím, že se k ní každý, kdo ji přečte, bude vracet a jednotlivé básně bude číst znovu a znovu. Bude v ní chtě nechtě vidět nejen tu realitu někoho cizího, nýbrž i svou vlastní.
