Eva Nývltová 
Teď mě nechápejte špatně, já jsem byla vždy zarytou příznivkyní zachovávání tradic. Na Vánoce večeřím bramborový salát a zdobení velikonočních vajec je pro mě nejočekávanější událostí jara. Pokud to ženám nevadí, nevidím na „omlazování“ problém.
Co se mi ale nelíbí, je fakt, že někteří za tradici skrývají potřebu vybít si na ženách svůj komplex a jejich oblíbenou částí koledování je útok na ženské zadnice pomlázkovou rukojetí. Pro mě osobně je celý akt „omlazování“ neuvěřitelně ponižující. Už od rána se třesete, kdo všechno vás vytáhne z vašeho pohodlného pelechu. Pokud máte to štěstí jako já a bydlíte ještě s rodinou, donesou vám pomlázku místo snídaně až do postele. Následuje fáze, kdy nejen mladí kluci ze sousedství, ale i padesátníci recitují básničku o hopsajícím zajíčkovi, předem staženou z internetu. Vy jim dáte vejce, nalijete panáka, popovídáte si s nimi o tom, koho už stihli za to dopoledne omladit a jdete zpět do postele. Tohle se opakuje přibližně šestkrát a vy se v pravé poledne vůbec necítíte mladá. Ba naopak, bolí vás pozadí a ve většině případů i hlava ze všeho toho shonu kolem.
Nedávno jsem četla článek o velikonočních tradicích na Filipínách. Možná by čeští „chlapáci“ nebyli tak zarytě proti zrušení určitých zvyků, kdyby se tu navrhla filipínská tradice ohledně přibíjení mužů o Velikonocích na pár minut na kříž. Tam to totiž místní obyvatelé berou jako velikou poctu. A ve výsledku vlastně v kontextu dává ukřižování větší smysl než chlapci honící své zoufalé partnerky se shlukem prutů po obývacím pokoji.
