Tomáš Holešovský 
Předně disclaimer, abych neuvedl čtenáře v omyl – nemám rád fotbal. A to jej ani aktivně hrát, natož nedej bože se na něj dívat. Budu se samozřejmě snažit tuto svou nevraživost odfiltrovat, ale nic neslibuji.
Průzkum zjistil něco jiného, než jsme chtěli
Průzkum, který si NSA zadala, probíhal v říjnu 2020 a byl zaměřen, jak už bylo upozorněno, na aspekt „popularity“ a „atraktivnosti“ sportů u české dospělé populace (15+). Vzorek, čítající prý 5000 respondentů, je skutečně robustní. Z výzkumného hlediska se musíme ptát, proč byl potřeba takto velký vzorek? Poměr cena/výkon v tomto případě je natolik velký, že se nad tím jistě sociologovo oko pozastaví. Respondenty dodal výzkumný projekt Český národní panel, který je výsledkem spolupráce renomovaných agentur NMS Market Research, Nielsen Admosphere a STEM/MARK. K čemu tedy tak velký vzorek? Mým argumentem by byla obrovská množina proměnných, tedy 105 sportů, které jsou u NSA zaregistrovány se svými svazy. Další problémy nastavení výzkumu, nechť posoudí znalejší oboru.
Zásadním problémem průzkumu je myslím to, že na něm chce NSA stavět (alespoň z části) plán rozdělování financí mezi svazy. Myšlenka je to je dobrá, provedení už ne tak dobré. Zde se můj názor shoduje s komentátory Luďkem Mádlem ze SeznamZpráv (zde) nebo Vojtěchem Manem z iSportu (zde). Rozcházím se ale s nimi v hodnocení a přínosu samotného průzkumu. Podle mě došlo k dezinterpretaci toho, co reálně průzkum zjišťoval, a to jak ze strany uvedených novinářů, tak třeba Ligové fotbalové asociace (zde) a možná asi i samotné NSA. Průzkum jistě neodpověděl na otázky, které by NSA potřebovala k nadefinování klíče pro rozdělování financí. Přinesl ale jiná zajímavá data.
„Pro výzkumníky to (tzv. operacionalizace, pozn.) mělo znamenat vymyšlení sady pojmů a otázek, které by onu popularitu a atraktivitu určily. Třeba: Jaký sport provozujete? Jak často? Znáte nejlepší české a světové hráče? Sledujete je v televizi? Navštěvujete sportoviště, kde se hrají? Vyhledáváte si o sportech informace? Popsal byste se jako fanoušek?“ argumentuje Vojtěch Man. Jenže zde je ta potíž. Ano, kdyby měl průzkum jinou (nějakou) operacionalizaci, zjistil by to, čeho se Man s Mádlem dovolávají. Respektive, zjistil by něco jiného. Zajistil by jakýsi standardizovaný přehled o tom, jakým sportům se česká populace věnuje, jak často, případně i proč. Zde souhlasím také s Tomášem Pflanzerem, mediálním ředitelem Kantaru: „Samotná metodika dotazování vypadá na první pohled jako zpackaná. Respondentů se ptali na frekvenci jejich aktivního sportování, nicméně pak přišel dotaz – ne jestli daný sport dělají, ale „do jaké míry jsou podle Vás atraktivní následující sporty z pohledu aktivního sportování v ČR?“ Tady vám prostě lidé neřeknou, jaký sport dělají. Ke všemu není možné ukázat lidem 2x baterii 105 sportů, které musí ohodnotit číslem 1-10, jejich pozornost je ztracená po 20-30 sportech. Vidím tam celou řadu metodologických chyb. […]“ Ale na to se diskutovaný průzkum skutečně neptal (i když jeho cíl takový pravděpodobně byl). Ten zjišťoval onu „atraktivitu“ a „popularitu“ konkrétních sportů. A zde si myslím, že dosáhl legitimních výsledků.
Proč je krasobruslení na 5. příčce?
Luděk Mádl uvádí, že „výsledkem ankety Národní sportovní agentury je jakási přehlídka imaginace, ve které se davy shodnou, že by pro ně bylo například atraktivní provozovat automobilový či motocyklový sport (11. místo žebříčku)“. Ano, zrovna motorsport není ideální příklad sportovní aktivity, který bychom mohli od veřejnosti očekávat. Ne každý má v garáži závodní speciál, i když automobilky těmto nadšencům pojmenováváním svých aut vycházejí vstříc (různé typy RS a GTS, …). Na prvních 10 místech ale najdeme sporty, které bychom mohli označit za „lidové“. Jejich atraktivita leží v jejich dostupnosti a od toho se vyvíjí jejich popularita. Mádl dle mého chybně předpokládá, že každý Čech se pozná podle toho, že neděli co neděli obleče šálu s logem svého klubu a zasedne do sedačky na stadiónu nebo do křesla s lahváčem v ruce.
Hned v perexu článku Vojtěcha Mana z iSportu se dočteme, že „Kritici v čele s představiteli fotbalu zpochybňují metodiku výzkumu. A vadí jim, že výsledky, v nichž některé sporty nečekaně propadly, mají mít vliv na rozdělování státních peněz svazům.“ To je logické. Sport, do něhož teče nejvíce peněz, se právem označuje za sport globální. Jeho funkcionáři a představitelé by ale měli být schopni snést kritiku, která říká, že fotbal zkrátka v porovnání s jinými sporty není tak „atraktivní“, ať už si pod touto charakteristikou představíme cokoli. S druhou částí citace se nedá než souhlasit, jak už ostatně bylo řečeno.
Průzkum měl více otázek, terčem kritiky (pravděpodobně vzhledem k jejich vlivu na přerozdělování peněz) se ale staly výstupy pouze dvou z nich:
1) Do jaké míry jsou pro Vás osobně atraktivní následující sporty z pohledu diváka?
U průzkumu, který se ptá na tuto otázku bych čekal spíše nějakou mediální organizaci (Českou televizi, O2 TV apod.), ale i pro NSA má jistě relevanci vzhledem k vysílacím právům.
Výsledky podle mě nejsou vůbec zarážející. Lední hokej je vysoce dynamická hra se statusem národního sportu, nicméně právě ona dynamika, neustálá přítomnost akce a trvání řádného zápasu jsou parametry, které má oproti fotbalu. Lyžování a biatlon jistě těží z úspěchů reprezentantů. Všechny sporty v první desítce zde mají své místo zaslouženě. Navíc, podíváme-li se nejen na prosté pořadí, ale pořadí s číselnými hodnotami, zjistíme, že kromě hokeje, který se svými 7,47 body na prvním místě odskakuje od druhého lyžování s 6,85 body, rychlobruslení na 10. místě získalo v průměru 5,55 bodů, což na škále 1-10 není rozestup nijak dramatický.
Často citovaným nespokojeným je sdružení zápasníků MMA. Myslím si, že ačkoli je popularita tohoto sportu na vzestupu, a jeho mediální atraktivita je velmi vysoká, jedná se o kontroverzní sport, který ve většinové populaci stále nemůže atakovat popularitu sportů tradičních. Navíc, víme-li, že se o sport v médiích zajímají více muži, pak deklarovaná reprezentativita vzorku nutně musí tyto údaje vychýlit k těm sportům, které jsou oblíbenější u žen, avšak nejsou vzhledem k výše řečenému v médiích tolik prezentovány (například krasobruslení).
2) Do jaké míry jsou podle Vás atraktivní následující sporty z pohledu aktivního sportování v ČR (organizovaně nebo rekreačně)?
Zde se průzkum ptá na to, jaké sporty jsou v populaci oblíbené a na respondentovi je, aby sporty srovnal v parametrech geografické, časové a finanční dostupnosti, množství zábavy, které poskytuje, vlivu či požadavcích na fyzickou kondici, nutného počtu účastníků apod. a výslednicí byl „ideální“, tedy atraktivní a dostupný sport.
Osobně bych na prvním místě čekal běh, ale „běh“ přece jen není sportem s vlastním svazem. Následný výčet je naprosto zřejmým adekvátním zobrazením toho, jaké sporty lidé nejčastěji provozují. Argumentace počtem registrovaných členů je lichá vzhledem k tomu, že „obyčejný člověk“, který sportuje spíše pro radost a ne tak často, nemá potřebu se nikde registrovat. Naopak, pokud by daný jedinec chtěl provozovat určitý sport, ale podmínkou k jeho dělání je registrace pod nějakou organizací, tato registrace je spíše důvodem tento sport neprovozovat než naopak.
Proč je NSA výzkum k ničemu, ale nám leccos řekne
Ještě jedna metodologicko-faktická poznámka. Pořadí sportů je generováno na základě průměrného skóre, které mu respondenti přidělili. To znamená, že velmi oblíbené sporty pro užší skupinu sportovců (mohlo by se jednat třeba o onen motorsport) se umístí na žebříčku lépe než masové sporty, ke kterým ale respondenti nemají takový vztah (mohlo by jít o případ fotbalu). Právě třeba fotbal by tak mohl doplatit na to, že jej sleduje či provozuje velké množství lidí, kteří jej sice mají rádi, ale mohou být například otrávení aktuálními neúspěchy svého oblíbeného týmu. U fotbalu by se tak daleko více projevila určitá „setrvačnost“, kdežto u „malých“ sportů by se mohla projevit zapálenost těch, kteří jej provozují.
Zároveň právě ony další otázky, zaměřené na obecné charakteristiky respondentů jako to, jestli sledují sport, jestli jej aktivně vykonávají, jak často a propojení se sociodemografickými ukazateli, jsou dobrými a využitelnými daty a vztahu Čechů a Češek ke sportu. Ano, pokud by NSA pod vedením Milana Hniličky chtěla na základě tohoto výzkumu rozdělovat finance mezi svazy, nejednalo by se o příliš důmyslný krok. Navíc, data o sportování občanů sbírá alespoň částečně i Český sociálněvědní datový archiv Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Ví o tom pan Hnilička? Možná by jej na to mohl někdo upozornit dřív, než si z veřejných peněz nějaký takový průzkum zadá. Nicméně z pohledu mediálního analytika jde o skvělá a přínosná data. Není to tedy skutečně tak, že některé sporty jsou v médiích vysoce nadreprezentovány? Neukazují média jiné sporty, než které lidi zajímají? Jak by s výsledky pohnulo to, začlenili bychom i populaci mladší 15 let a do nabídky sportů přidali e-sporty? Myslím si, že tento průzkum je užitečným průzkumem, ne ani tak pro NSA, jako spíše předně pro česká média (hlavně ČT), ale i komerční média, silně pokrývající sportovní tematiku. Samozřejmě tato „nadreprezentace“ je velmi obtížně měřitelná, zda vůbec. Faktorů, které ovlivňují to, které sporty vidíme v televizi nebo o kterých se píše v mainstreamových médiích, je mnoho, mj. vysílací práva, sponzorské smlouvy, roční období, úspěšnost národních sportovců, kulturní tradice apod. Počet registrovaných členů nebo počet profesionálních sportovců daného sportu jsou dalšími.
Ohrožení hegemona
Dotyčný průzkum se nehodí k tomu, aby na jeho základě byly přidělovány finance svazům. Toto zadání nesplnil. Není ale pravdou, že by ve své faktické podstatě byl špatný. Odborně se parametr, který je jádrem diskuze, nazývá validita výzkumu. To, co průzkum zjistil je ale důležité pro širší diskuzi o sportování a sportu v Česku a na obrazovkách, stránkách a vlnách českých médií. Fotbal není takovým hegemonem, jakým se nám fotbaloví funkcionáři a fanoušci snaží dokázat. A když pro to máme relevantní data, ukřivděně výzkum označují za zfušovaný a který „hrubě neodráží reálné postavení fotbalu v české společnosti“, jak se ohradila LFA. Dovolím si tvrdit, že výzkum sice skutečně neodráží reálné postavení fotbalu, ale nedoráží ho v české fotbalové veřejnosti.
Zároveň není možné výsledky označit za zcestné, nereálné či pomýlené. To, co zde hodnotíme jsou totiž pocity jedince, jeho vztah k daným sportům, jeho životní styl. To, jistě uznáte, není něco, co bychom mohli postavit do opozice vůči počtu registrovaných hráčů, odvysílaných minut nebo „realitě“. Podrobné výsledky v prezentaci NSA zde.
