Lukáš Funda 
Měnová reforma Rakouska-uherska z roku 1892 ustanovila nové platidlo - Rakousko-uherskou korunu. Do té doby se u nás platilo Rakouskými zlatkami neboli floriny. Po vzniku došlo k deflaci této měny a to tak velké, že najednou 50 korun bylo 25 zlatek, 100 korun bylo 50 zlatek. Ti konzervativnější měli stále potřebu přepočítávat si koruny na starší měnu, tudíž se uchytila pětka (jako 5 zlatek, ale 10 korun). Můžeme se domnívat, proč se nedochoval pojem pro dvacetikorunu - desítka. Dost možná proto, že desítka nejde tak dobře přes jazyk.
Když už jsme u pětky, tak se dostáváme i k pětikoruně. “Proč se pětikoruně říká bůro?”
Německý slavista Eugen Rippl se domnívá, že to pochází ze slova bargeld, což německy znamená hotovost. V (tehdy) pruském kriminálním podsvětí se prý pro hotové peníze používal zkomolený tvar - bor. Po úpravě slova do českých úst jsme se dopracovali k výrazu bůr nebo bůro.
A u hantýrek ještě zůstaneme, protože stejně nelogické jako říkat desetikoruně pětka je také označovat stokorunu výrazem kilo. Kilo vždy bývá výrazem pro tisíc. Kilogram = 1 000 gramů, kilometr = 1 000 metrů, atd… Pro smysl tohoto označení musíme znovu sáhnout do argotu. Po První světové válce se v Rakousku platilo šilinky. Kilo bylo označení pro 100 šilinků. Proč? K tomu jsem se již nedostal, ale takovým zdravým rozumem bych si dovoloval odhadovat, že 100 mincí by mohlo vážit zhruba jeden kilogram.
Kdo se v tom má pak vyznat, když bez takového zkoumání je každé z těch označení na první pohled naprosto nelogické.
