Vyvijalová Adéla Malý Ondřej (Ondřej Svěrák) pomalu vyrůstá z hraček. Jeho fantazie je však silnější než maminčina (Kristýna Fuitová) slova o tom, že už je na hraní dost velký. Když přijde o svého nejoblíbenějšího plyšáka a hlavního hrdinu Kukyho, vymyslí mu napínavou cestu domů. A když se k němu nakonec skutečně vrátí, zbývá plno dalšího místa pro to, aby si Ondra i diváci mohli myslet, že si to jen tak nevyfantazíroval, a že růžovoučký plyšák celý příběh prožil.
Film Kuky se vrací se chlubí svým unisex a univěk profilem. Je to dobrodružný příběh zkrátka pro všechny. Tedy... To je nejspíše poněkud přehnané, ale na druhou stranu je zde opravdu výjimečně citlivě zkombinován dětský a dospělácký náhled na věc. Vystihnout situaci tak, aby říkala své malým i velkým je určitě druh umu. Jak už ale bylo naznačeno výše, žádný film není pro všechny. Jemný, svým způsobem však svérázný Svěrákův humor nemůže být každému po chuti, proto čeká-li například rodič, že bere své děti na jednu z "dalších pohádek", trochu se mýlí. Tímto nemám v záměru hanit jakýkoli pohádkový příběh, ať už z domácí nebo zahraniční dílny, ovšem Svěrákův Kuky se opravdu vymyká a ne všem "sedne".
„Dlouho jsem toužil udělat film, v němž bych se mohl věnovat drobným detailům - hmyzu, světlu v listí, letícímu chmýří a vůbec mne zajímalo, co se na scéně odehrává, když herci odejdou. Různě jsem to do svých filmů pašoval, ale šlo to těžko.“
A tak se chce říct, že se Jan Svěrák konečně dočkal. Že v něm takováto přání tkvěla a zrála už dlouho, jde na filmu poznat. Všemu je s láskou k detailu věnována pozornost a své říkají i čísla. Původních pětatřicet natáčecích dnů nahradila celá stovka, plánovaný štáb o počtu šesti lidí se zase znásobil desetkrát. Stejně tak množství míst, kde se děj odehrává, je po celé České republice dost. V zimě na Ještědu, v létě u Bechyně nebo u Drábských světniček, na podzim třeba v listnatém lese ve Voděradských bučinách u Jevan.
Detaily se samozřejmě týkají i výtvarného provedení. Stará dobrá ruční práce - jen loutky a přesto po počítačové technice nebylo ani stopy. Alespoň na první pohled ne. Drátky, díky kterým se postavičky pohybovaly, zmizely ze záběrů právě díky počítači, stejně tak se triky použily při spojování záběrů nebo při práci se zvířaty.
Pokud jde o samotné loutky, výtvarník Jakub Dvorský fantazií nešetřil. Přímo ji chrlil. A dokreslil tak bizarní atmosféru filmu. Nebo je to naopak a děj dává příležitost se předvést nápaditým loutkám? Jednoduše, v tomhle do sebe vše zapadá.
A to se dostáváme k dabérům. Ve filmu se totiž sešla česká herecká elita (Zdeněk Svěrák, Jiří Macháček, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška, Oldřich Kaiser a další), aniž by přemíra známých hlasů vadila. I když například na České filmové databázi se můžete dočíst, že Zdeněk Svěrák předvedl prapodivný výkon, kdy svůj text pouze monotónně předčítal. V tom podle mě problém nebyl, spíše mě napadá, jestli ostatní stejně jako já nemají ten hlas tak věrně spojený s jeho osobou, že si jej jako herce během filmu představují. Stejně tak u Pavla Lišky, ale zase kupodivu vůbec ne tak u Jiřího Macháčka. Ten si s hlasem pohrál natolik, že jeho obraz jsem před sebou skoro neviděla.
O Kukym se díky jednomu zajímavému faktu dá říct, že je to film tří generací. Podíleli se na něm tři Svěráci: děda, táta a syn. Jan Svěrák tedy věří své rodině. A věří zřejmě i pečlivé práci, dobrému týmu, vlastnímu vtipu a citu pro detail. Za tento film mu určitě patří ocenění. Toho diváckého už se mu dostalo, uvidíme, jak si bude dařit dále a jak často se k nám Kuky bude vracet. Zatím o něj můžete soutěžit s Dobrou vodou nebo si ho přidat jako přítele na facebook.
zdroj foto:
http://www.kukysevraci.cz
