čt., 24. prosinec 2009 11:09

Malá vánoční olomoucká nostalgie

Na Wikipedii jsem se dočetla, že nostalgie (z řec. nostos, stesk po domově a algos, bolest) je původně chorobný stesk po domově, v současnosti obvykle stesk po minulém, zašlém, ztraceném.

Asi  nikoho  nepřekvapí,  když  nazvu  Olomouc  svým  druhým  domovem,  protože  to  ostatní  mají podobně. Jednou jsem přijížděla autobusem z Opavy do Olomouce a při našem přibližování se k nádraží jsem si zanotovala Sweet home Alabama, ale slovo Alabama jsem nahradila tímto – Olomouc. Teď sedím na bobku doma  v teple,  venku je mokro, někde  je dokonce ještě  vidět sníh…

A všichni mí spolužáci teď dělají podobné věci. Žádné koleje, katedra je fuč, hymnický Orság s „otčenášovým“ Lapčíkem a Jílkem jsou na kilometry daleko. Žádné pivo v ruce ani víno v puse. Však žurnalisti vědí. A já nevím nic. Poslouchám jakési pofiderní koledy, ale pořád jsou lepší než ty, které hrají v tescu… A stýská se mi. Stýská se mi po mém druhém domově. V těch našich mrňavých Hněvošicích jsem proseděla jó hodin. Ale posledních pár měsíců jsem jich o hodně víc proseděla a prostála v Olomouci, kde jsem sváděla svůj boj s uvolněnými kachličkami, zdolávala v podpatcích kočičí hlavy a zvykla si jezdit tramvají. V Opavě, kam jsem chodila na půlku základní školy a celou střední, jezdí trolejbusy, takže jen autobusy s tykadly. Vzpomínám na výtah na kolejích, na který někdy člověk čeká věčnost. Na nouzové bagety, zelený čaj s citronem, mé návštěvy u kamarádů. (Naopak by to moc nešlo, protože mé  spolubydlící jsou „ryby“ – nemluví,  to stejné nejspíš požadují i od ostatních, ale neptala jsem se jich přímo, to by mi musely odpovědět.) Je 24. prosince, dnes se budu dívat na to, jak můj drahý tatínek jí mnou nenáviděného kapra; dnes si budu stýskat po tom městě, kde lidi mluvijó tak divně, protože jsem si tam zvykla. Žiju tam úplně jiný život než tady. Všichni rádi utíkají od stereotypů (a rodičů). Ale stejně je asi nejlepší být doma. Tím myslím ten true domov - tu maminku s tatínkem a bratříčkem, babičkou, dědečkem, kocourem a kočkou. (Nikomu neberu  jiný  rodinný model,  u nás  funguje  tento.)  Snad  jedině udělat to  jako  ve  filmu  Zelňačka a přenést náš domeček někam do parku v Olomouci, ale tím by to naprosto ztratilo veškeré kouzlo. Domov je tady a domov je v Olomouci. A kompromis mezi tím neexistuje. Nemůžu se rozpůlit a utéct tam zpátky, ale upřímně… Co bych tam dělala? Vždyť tam nikdo není.

To, co činí Olomouc mým druhým domovem, není Olomouc sama. Jsou to lidé, které tam potkávám. Mí  přátelé  a  kamarádi,  známí,  neznámí.  Ani  ten  nejlepší  podnik  ve  městě  nebude  tak  dobrý, když v něm nebudou lidi, se kterými bych tam chtěla být.

Mí drazí, přeji vám všem, abyste pod stromečkem nehledali jen dárky, ale také si vzpomněli na všechny, kteří na vás myslí a mají vás rádi. Dárky nejsou podstatou Vánoc, ty jen dokreslují tu „správnou atmosféru“ a dělají radost malým dětem, které za tím ještě nemusí hledat nic výjimečného, i  když  samozřejmě  výjimečné  jsou.  Je  fuk,  jestli  jste  křesťané,  ateisté,  agnostici či něco jiného. Chápu ty, kteří nemají rádi Vánoce, ale já je ráda mám. Tím, že je respektují všichni, je můžete taky s ostatními prožít. Dárky si můžeme dávat vždycky, ale společná setkání z nich dělají něco víc, než je  pouhé r ozdávání  mobilů,  lyží,  fotoaparátů  a  podobných  statků,  naaranžovaných do barevných papírů s kilometry stuh. Nemůžeme mít všichni krásné Vánoce, doufám však, že každý má někoho, na koho může myslet. Veselé Vánoce, přátelé.

Zobrazeno 2132 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:37

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste