Martin Fafejta: Když chce do politiky vstoupit muž, nikdo neřeší, kdo se postará o jeho děti

Co vás vedlo k tomu, zajímat se právě o gender?

Začal jsem se o tuto problematiku zajímat, když jsem byl v Británii na univerzitě, a to hlavně ze zvědavosti. Bylo to v devadesátých letech, kdy to u nás ještě nebylo možné na nějaké úrovni studovat.

Existuje nějaká jeho konkrétnější oblast, které se hlouběji věnujete?

Jednu dobu jsem se hodně věnoval otcovství, v současnosti mě zajímá problematika genderu a sexuality.

Věnoval jste se v rámci své odborné činnosti také postavení žen v politice?

Nevěnoval, ale napsal jsem disertaci, která se jmenovala „Feminismus, moc, politika“. Nezajímal jsem se v ní ale ženami, v řekněme, institucionalizované politice, ale spíše feministickým hnutím, které také používá určité strategie, aby prosadilo své nároky, což se velmi často děje mimo institucionalizovanou politickou scénu. Alespoň v tu dobu, co jsem ji psal, to bylo běžné.

Je podle vás problematika žen v politice v rámci genderových studií jednou z klíčových, jako to například tvrdí Světové ekonomické fórum v rámci výzkumů při Globálním indexu genderové mezery?

Určitě je jedním z podstatných témat.

Co je podle vás pro ženy, které se rozhodují, zda vstoupit do politiky klíčové? Co je pro ně největší motivací a co je naopak nejvíce brzdí?

V případě motivace se to zřejmě nebude od mužů tak lišit. Jde o možnost nějakým způsobem ovlivňovat veřejné dění. Největší překážkou můžou být jednak klasické genderové stereotypy, jedna rodinná situace, kdy se přeci jenom předpokládá, že když má žena děti, bude o ně primárně pečovat ona. Na to si političky v různých rozhovorech pro média stěžují opakovaně. Když chce do politiky vstoupit muž, nikdo neřeší, kdo se postará o jeho děti, kdežto když do ní vchází žena, musí po hodnotové stránce zdůvodnit, že už to nebude ona, kdo bude primárně nebo výhradně pečovat o děti. Zároveň musí péči o děti nějakým způsobem zařídit i manažersky.

Myslíte si, že tedy mají ženy a muži pro vstup do politiky stejnou motivaci? Někteří teoretikové tvrdí, že muži se ženou více za prestiží související s pozicí a ženy chtějí naopak více pomáhat veřejnosti. Jaký na to máte názor?

Když se podíváte na reálné vystupování některých politiků a političek, asi tomu zcela tak není. Existuje zde taková ta představa, že čím víc žen v politice bude, tím bude politika senzitivnější a bude se více zabývat konkrétními problémy a ne mocenskými boji. To může být do určité míry pravda, ale zároveň najdeme i mezi ženami političkami ty, které to evidentně dělají ne proto, že chtějí v pozitivním slova smyslu změnit svět, ale pro nějakou osobní prestiž, úspěch.

Existuje podle vás v rámci obtížnosti vstupu žen do politiky rozdíl mezi její regionální a vrcholovou úrovní?

Asi ano, protože když se podíváme na tu úplně nejnižší úroveň, je mnohdy problém najít někoho, kdo je vůbec ochoten, kupříkladu pozici starosty, zastávat. Takže tam velmi často vůbec žádné genderové stereotypy neexistují, protože je daná obec ráda, že je tuto práci někdo ochoten dělat. Zároveň když se podíváme na počty političek na různých politických úrovních, tak čím je tato úroveň nižší, tím je političek více, a to právě kvůli menšímu množství genderových stereotypů. V tomhle může být důvod toho, proč ženy více vstupují do nižších úrovní politiky.

Myslíte si, že je pro ženy vstup do politiky složitější než pro muže?

Na rovině toho, že žena skutečně musí mnohem více řešit rodinu než muž, to těžší je. Na rovině genderových stereotypů je to, jak už jsem říkal, na těch nižších pozicích menší problém než na pozicích vyšších. Zároveň musíme odlišovat různé politické strany. Některé z nich, jako například Strana zelených, mají kvóty týkající se žen. Ukazuje se ale také to, že pro ženy není lehké být v politice. Sociální demokracie má sice kvótu pro místopředsedkyni, ale přesto se už několikrát stalo, že tento post nebyl obsazen.

Mají podle vás ženy stejné šance být zvoleni jako muži? Jsou podle vás voliči v tomto ohledu nezaujatí?

Zcela jistě na to existují výzkumy, nechci fabulovat. Myslím si ale, že v tomto ohledu už pohlaví takovou roli nehraje.

Jsou podle vás ženy v české politice, ať už na úrovni regionální či vrcholové, oproti mužům z institucionálního hlediska znevýhodněny, nějakým způsobem diskriminovány?

Zase zde hraje roli jejich navázání na rodinu. Muž může věnovat například více času, energie kampani než žena. Zároveň je typické, že se muž chlubí rodinou, tím jak ho žena podporuje a může tím získat nějaké hlasy. Tuhle strategii u žen političek většinou nevídáme, právě proto, že by mohlo padnout, tvrzeni „tak se o ty děti starej a nechlub se s nimi v kampani“. Muži toho využívají běžně. Dokonce toho využíval i Miloš Zeman, který se svou rodinou nežil, ale v momentě, kdy rozjel svoji prezidentskou kampaň, začal prezentovat, jakou má funkční rodinu.

Co si myslíte, že je tedy důvodem jejich nízkého zastoupení v politice?

Hraje roli také to, jak politika a politické strany fungují. Může jít například o to, kdy se konají schůze politických stran. Když se politici rozhodnou udělat čtyři dny před Vánocemi schůzi, tak žena říká: „Já chci už konečně upéct cukroví.“ Spousta političek to uvádí v rozhovorech pro média. Muž to neřeší. To samé schůze o víkendech, po večerech a tak dále. To je ta formální stránka. Politické strany pak fungují i na neformální rovině, to znamená, že se politici neschází jen na schůzích. Když má žena rodinu, tak jí ale musí věnovat nějaký čas.

Když uvážíme, že je v rámci české politické scény pouze 20% žen, myslíte, že je jich dostatečné množství na to, aby dokázaly prosadit své názory, zájmy?

Většina političek by řekla, že v politice nejsou za ženy a že nevytváří nějakou skupinu. Toto je jeden z důvodů proč obecně příslušníci menšin nevydrží v politice. Jdou tam za sebe, za svoji politickou stranu a najednou z nich někdo dělá například reprezentanta všech homosexuálů, reprezentanta všech Romů. Syndrom vyhoření pak přijde dřív, protože se po nich chce, aby řešili věci, které původně řešit nechtěli. Takže já bych ani nečekal, že by ženy vytvářely nějakou skupinu. Fakticky to třeba v parlamentu nevidíme a já se tomu nedivím. Proč by se paní Němcová z ODS bavila s paní Semelovou z KSČM?

Setkáváte se v běžném životě s názory, že ženy do politiky nepatří? Popřípadě, že nepatří do její vrcholové sféry?

V mém sociálním prostředí takové názory nezaznamenávám.

Myslíte si, že existuje důvod, proč by měli být muži pro výkon politických funkcí vhodnější? Popřípadě zda podle vás existují, a to především ve vrcholové politice, pozice, které by měl zastávat muž, tedy pozice, které nejsou pro ženu vhodné a naopak?

Ne, tohle si rozhodně nemyslím.

Co podle vás může žena na rozdíl od muže v rámci politiky nabídnout? Co se v tomto ohledu může projevit jako silná stránka žen?

Třeba vzhled (smích). Tak to je ale vnímáno. Když je vytvořen nový parlament, určitě narazíte v médiích na titulek začínající slovy „nejkrásnější poslankyně“ a tak dále. Ženy mají především jinou životní nebo sociální zkušenost. Jsou více navázány na svoji rodinu, když děti nemají, tak na problematiku péče. Na základě toho musí ženy nutně mít i jiný pohled. Když člověk přichází z nějakého sociálního prostředí a má nějaké vazby, tak si s sebou nese pohled daného prostředí a vazeb. Ženy to tak, na základě jistého tradičního uspořádání genderové práce, jak v rodině, tak na veřejnosti, mají. Mají ale určitě co přinést.

Je podle vás rovnocenné postavení mužů a žen v politice důležité? Z jakého důvodu?

Mluví se o tom, že třicet procent žen je dostatečný podíl na to, aby se prostředí politiky měnilo, aby v něm ženy nebyly individuálně, ale nějakým způsobem měnily politickou kulturu. Když se podíváme na to, jak česká politika vypadá, tak by v ní mělo být, neřekl bych více žen, ale více lidí, kteří mají nějakou zkušenost s péčí. Nejenom o děti, ale s péčí vůbec. Tito lidé v politice chybí. Jeden americký sociolog si všimnul toho, že narůstá obecně počet mužů, kteří nežijí se svými dětmi, buďto žádné děti nemají nebo žijí v jiné domácnosti než ony. Zaměřil se na americký kongres a zjistil, že se přesouvá důraz politiků od rodin s dětmi na seniory, což je právě dáno tím, že většina politiků má staré rodiče, ale spousta z nich nemá žádné děti. I v tomhle by se politika mohla změnit, tak, že by byla více prorodinná, tím že by v ní bylo více lidí, kteří mají zkušenost právě s rodinou a péčí.

Myslíte, že nerovné postavení mužů a žen v rámci politiky popírá demokratické hodnoty?

Musíme brát v úvahu, že politika je prostředím s velmi specifickou kulturou v antropologickém slova smyslu. V politických uskupeních, kupříkladu v parlamentu nebo v politických stranách, existuje nějaká kultura. Lidé se tam chovají určitým způsobem, a proto tohle prostředí přitahuje určitý typ lidí a odrazuje typ jiný. Znamená to v tomto smyslu, že důvod, proč je političek relativně málo, může být právě v tom, že je dané prostředí takové, že právě pečující ženu, ale i pečujícího muže prostě odrazuje. Nemají se tak žádný důvod politicky angažovat, protože jde o prostředí, které je jim nějakým způsobem nepříjemné.

Je podle vás pro ženy složité pohybovat se, dá se říci, v mužském prostředí?

Samy političky říkají, že je jim ta atmosféra a například i způsob, jakým muži vtipkují, nepříjemný. I v tomto smyslu je pro ně těžké tam nějakým způsobem fungovat. Spousta političek, například Buzková, Marvanová, při odchodu z politického prostředí, říkala, že to byl jeden z těch důvodů, proč odešly. To prostředí jim bylo jednoduše nepříjemné.

Souhlasíte s tím, že by v České republice měly být zavedeny kvóty regulující poměr mužů a žen v politice?

Ať si jednotlivé strany v tomto ohledu dělají, co chtějí. U zmíněného ČSSD, ale právě bylo vidět, že měli problém post naplnit, popřípadě jej vykonávaly političky, které českou politiku nijak neobohatily. Existuje tady argument, skandinávský argument, že když bude zavedena kvóta třicetiprocentního zastoupení žen v parlamentu, změní se jeho celá kultura. To je sice pravda, ale já osobně nejsem příliš velkým zastáncem ze zákona stanovených kvót. Tedy toho, aby strany musely mít určitý počet političek na kandidátní listině. Jedna autorka krásně řekla, že jsou kvóty „přidáním bez zamíchání“. Tím zamícháním myslí proměnu kultury daného prostředí. Ženy, které tam přidáme, budou buď ty, které umí chodit v maskulinním prostředí, toto prostředí jim nějakým způsobem vyhovuje a nijak se nezmění, nebo to budou ty, které jsou jiné, ale zase nemají šanci prostředí změnit, protože je toto prostředí nepřijme. Existuje množství výzkumů, které říkají, že kvóty příliš nefungují, že je potřeba změnit okolní prostředí, tak, aby bylo pro ženu snadnější se politicky angažovat.

Myslíte si, že jsou veřejností snahy o rovnoprávné postavení mužů a žen považovány spíše za formu radikálního feminismu než opravdovou snahu o změnu?

Přiklonil bych se spíše k tomu, že jsou tyto snahy v naší společnosti brány jako radikální feminismus. Často v tomto ohledu slýcháme, že se jedná o sociální inženýrství, že přece žádné formální překážky neexistují, že samy ženy politiku nechtějí dělat a že jsou do toho vlastně nuceny proti jejich vůli.