Barbora Bugáňová 
Kdo vlastně rozhoduje o tom, jak divadelní příběh vypadá, kde se odehrává a co divák pocítí ještě dřív, než zazní první slovo? Scénograf. A je nejvyšší čas mu dopřát trochu pozornosti.
Matěj Taneček Balák (21) se do světa divadla dostal dříve než stačil vystudovat. Syn dramatika Luboše Baláka se letos poprvé postavil za scénografický stůl při inscenaci hry Hedy!, která měla premiéru 21. února v pražském divadle Metro. Hra přibližuje život Hedy Lamarr, hollywoodské herečky s českými kořeny, která kromě filmové slávy stojí i za vynálezem technologie, z níž se vyvinulo dnešní Wi-Fi. Zkrátka žena, která by si zaslouží všechnu pozornost.
Balák nám prozradil, jaké to bylo vrhnout se rovnou do první premiéry, jak probíhala spolupráce s herci a co ho na téhle práci nejvíc baví.
V jakém divadle momentálně působíte a jaká je náplň vaší práce?
Dělám pro divadlo Komediograf a mou náplní práce je vytváření scény. Jsem scénograf, takže musím vymyslet, co se na pódium divadla dá, v jakém čase se to tam umístí, proč to tam bude, jak to tam bude vypadat a jaký to bude mít význam. Zároveň to musí být jednoduché na postavení, na rozložení a na převážení.
Pro jakou hru jste postavil svou první scénu?
Hru napsal můj otec Luboš Balák a premiéru měla v divadle Metro v Praze. Původně se jmenovala Extáze, ale protože si pod tím názvem většina lidí představila buď stejnojmenný film, nebo drogy, přejmenovala se na Hedy!
O čem příběh pojednává?
Je to příběh o Hedy Lamarr, herečce původem z Čech, která utekla před válkou do Ameriky. Hra mapuje celý průběh jejího života, protože to byla výjimečná žena, nesmírně krásná, říká se, že podle ní je Sněhurka, a zároveň mimořádně chytrá. Ona dokonce stojí za vynálezem, z nějž se vyvinulo Wi-Fi.
Spolupracoval jste při této produkci s některými českými celebritami?
U téhle hry to byla Lucie Vondráčková, která hrála hlavní roli, tedy Hedy Lamarr.
Baví vás tato práce? Je naplňující?
Baví, ale je to docela náročné. Hlavně tím, že tato hra byla moje první, takový křest ohněm. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, a nějak se to vydařilo. Hodně mě baví práce s různými materiály, to jsem si třeba nikdy předtím nezkoušel. Většinu věcí jsem tam dělal poprvé: třeba se dřevem nebo s polystyrénem. Je to hrozně zajímavá věc, zkusíš si úplně všechno.
Plánujete v tomto oboru pokračovat a pracovat na dalších hrách?
Chtěl bych. A pak to chci hlavně studovat, posunout se tím ještě mnohem dál. Já to beru hrozně doslova, všechny ty scény. Třeba když jsem byl na přijímačkách na JAMU, ostatní to brali hodně abstraktně, ale já jsem jediný, kdo bral doslova, jak je scéna napsaná. Domyslel jsem si světlo, jak by to působilo. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře, ale myslím si, že spíš dobře, protože divadlo musí dát divákovi jasně vědět, o čem se hraje.
Jaký byl pro vás pocit sledovat hru na premiéře?
Byl jsem nervózní. Divný pocit. Bál jsem se do poslední chvíle. Bál jsem se, že to spadne, že se to rozbije, že to nebude fungovat, že to bude špatný, že se lidi budou smát, že je to k ničemu. Ale nakonec to dopadlo dobře.
Jaká byla spolupráce s herci?
Filip Teller je prostě zlatíčko. Já jsem ho dokonce napsal na při přijímačkách JAMU. Měli jsme uvést tři osobnosti popkultury, tak jsem napsal Sachu Barona Cohena z Borata a Diktátora, Christopha Waltze z Hanebných panchartů a pak Filipa Tellera, protože si myslím, že je skvělý herec a hrozně fajn člověk. S Filipem se mi pracovalo skvěle, s ostatními taky fajn, ale s Lucií Vondráčkovou jsme moc slov neprohodili. V divadle je hrozně důležitá ta dohoda. Někdo něco řekne, ty máš svůj názor a buď si ho prosadíš, nebo ne.
Jak herci reagovali na vaši práci a scénu?
Filip na mě od té doby nějak sehnal číslo, vůbec nevím jak, a píše mi, že mu mám furt vyrábět včely. Jinak říkali, jestli to či ono je dobré nebo špatné, ale je to hodně o domluvě, jak už jsem řekl.
Chcete se divadlu věnovat i do budoucna, nebo vás lákají i jiné oblasti?
Záleží, co by se namanulo. Asi bych chtěl taky něco napsat, sám od sebe něco udělat. Ale nechtěl bych to dělat v komerčním divadle. Chci to dělat jenom tady, v tomhle. Chci to vystudovat, protože mě to zajímá a baví, ale nechci to dělat na plný úvazek.
