Ondřej Šebestík Pojem mediální bublina budu pro tentokrát používat v trochu jiném smyslu, než ho známe. Představte si spíše takovou zorbovací kouli. Vlastně jsem si to dříve ani neuvědomoval, ale opravdu v takovéto bublině žiji. Médii zprostředkované informace člověka dokonale obklopí a bez nároku na odmlouvání obestřou nepopiratelnou pravdou. O té pravdě se můžeme často přesvědčit i více smysly, takže její reálnost je zřejmá.
Druhou věcí je fakt, že média dosáhla svým působením toho efektu, že průměrně inteligentní člověk je vůči nim skeptický a každou informaci má tendenci podezřívat. Ovšem není žádné páky, jak si tuto informaci ověřit, takže nás média mohou klidně obalovat svými fakty dál a dál a stěny naší mediální bubliny mohou klidně dál a dál tloustnout. To je ovšem obecný trend, který pro tentokrát nechci řešit.
Jako větší problém se mi jeví to, že nás na tu kouli, kterou se valíme životem, nenechají sáhnout a seznámit se s ní, soucítit. Vlastně nás nenechají vůbec něco cítit. Není to ani nijak možné. Jsme na to zvyklí, někomu to ani nemusí přijít hodné podivu. Ale mediální povrchnost, necitelnost a hlavně fatální neosobnost krásně zapadají do kultury dnešní doby. Jsou to klišé, nad kterými bych se normálně ani nepozastavil, ale po zážitku, který se mi nedávno stal, pro mě dostaly tyto kritické pohledy nový rozměr.
Četl jsem si jako vždy ve vlaku svůj oblíbený Respekt. Nejen že si s ním v ruce připadám jako intelektuál, ale opravdu mi jeho zpravodajství přijde hodnotné a hlavně mě baví. Prokousával jsem se obvyklými rubrikami jako politika, ekonomie, kultura, ale také oproti mému zvyku i esejemi. A hned první esej mi způsobila pravý těhotenský výron emocí. Bylo to osobní vyprávění o dítěti a smrti jeho otce, které svou živočišností a reálností tak prudce kontrastovalo s obsahem ostatních článků, že mi dokonce ukápla slza a já si připadal jak po premiéře Titaniku.
Při opětovném přečtení, a po jisté době, jsem zjistil, že je to sice dojemné vyprávění, ale zase ne zrovna z pera Jamese Camerona, a tak ve mně zbyl jen ten pocit. Pocit prožitého uvědomění. Jaké to je, když se mediální bublina na chvíli protrhne a já jsem zase v kontaktu s opravdovým světem. Náhle jsem si hrozně intenzivně uvědomil, že na světě nejsem sám. Že mám kolem sebe rodinu, přátele, lidi co mám rád, z masa a kostí, a měl jsem pocit, že si jich pramálo vážím. Že si s nimi můžu povídat, soužít a soucítit, naprosto reálně a bez obalu. Vrátily se mi zas emoce a já měl radost ze života. Když si to zpětně uvědomuji, cítil jsem se asi jako čerstvě narozené štěně, kterému dáte kostičku a ono ji může očuchávat, žužlat a hrát si s ní. Byla to nepochopitelná euforie.
Bohužel už teď vím, jak prchavé to bylo prozření, a že mě moje mediální bublina bude obklopovat zas a znova a bude mě opět dělat zákazníkem supermarketu. Dobré ale je, že už to budu mít vždy na paměti.
