Alena Ryšavá 
Když se řekne sebeobrana, představím si spoustu úderů, kopů a násilí, jak daleko jsem od pravdy?
Pod nácvikem sebeobrany se rozumí spíše získávání dovedností a znalostí, které mi pomohou, buďto v ideálním případě, vyhnout se, nebo tedy vyřešit situaci, kdy jsem nějakým způsobem ohrožen a nebo napaden.
Stalo se vám už někdy, že někdo z vašich klientů musel použít naučené techniky sebeobrany v praxi?
Často se setkávám s příběhy lidí, kteří řešili nepříjemnou situaci a nemusí to býtrovnou napadení, ale i různé formy obtěžování či jiné konfliktní situace. Dá se říct, že když sev sebeobraně vzděláváte neznamená to nutně, že se učíte, jak útočníkovi zlomit ruku neboho zpracovat za pomoci úderů a kopů. Velkou část sebeobrany totiž tvoří prevencepřepadení. Cílem je, aby se člověk v prvé řadě do takové situace vůbec nedostal.
Kurzy sebeobrany vedete v olomouckém fitness centru, vašimi klienty jsou jak muži, tak ženy. Jakou mají podle vás zúčastnění motivaci sebeobranu absolvovat?
Muži většinou navštěvují cvičení sebeobrany a bojových sportů pravidelněji a považují jemnohdy i za formu vybití energie. Zatímco ženy častěji chodí na časově ohraničené kurzy,během kterých je učím několik konkrétních dovedností ke specifickým situacím, které by jemohly potkat.
Představme si hypotetickou situaci, kdybych šla sama domů z nádraží a někdo se mě pokusil napadnout, jak bych měla podle vás na základě znalostí sebeobrany zareagovat?
Kdybych měl poradit i jen jedinou věc, tak všem říkám, sledujte, co se kolemvás děje. Agresor svůj útok vždy dopředu plánuje, vybírá si oběť a vhodné místo, kde jipřekvapí. Pokud o útočníkovi budete dopředu vědět a čekat jeho úmysly, když vás napříkladjiž nějakou dobu sleduje, tak se případnému útoku zvládnete mnohem lépe bránit. Případně, mu zmaříte vhodnou příležitost a útoku se zcela vyhnete. Často jej totiž odradí ifakt, že o něm víte a on vás nemůže zaskočit nepřipravenou.
Na svém webu uvádíte, že výuku sebeobrany zakládáte na japonském umění jiu jitsu, jak byste laikovi tento bojový postup přiblížil?
V prvé řadě musím říct, že jde, jak uvádíte, o japonské jiu jutsu, a ne o bojový sport brazilské jiu jutsu, které je v současné době hodně populární, ale oproti japonskému je zcela odlišné.Kdybychom to vzali z historie, tak japonské jiu jutsu vzniklo jako bojový systém, který používalitehdejší samurajové. Později se jeho dělením vytvořili úzce specializovaná japonská bojováumění a sporty jako jsou judo, karate a aikido. Pro lepší představu bych to připodobnil ke známějším bojovým sportům. V jiu jutsu začínáte souboj v postoji, používáte převážně údery a kopy (karate), někdy páky (aikido), potom se protivníka snažíte dostat na zem (judo) a na zemi se protivníka snažíte znehybnit pomocí pák (aikido, případně brazilské jiu jutsu). Hodně ale záleží, jestli boj probíhá v rámci sebeobrany nebo sportovního boje, tam jsou samozřejmě výrazné odlišnosti.
Vy sám se věnujete i sportovnímu boji, získal jste první dan (pozn. autora: technický stupeň tradičních japonských bojových umění) a také jste obsadil třetí místo na mistrovství světa v Gruzii. Jak vysoko ve své sportovní kariéře tyto úspěchy řadíte?
Oba zmíněné úspěchy považuji za velmi významné. Přestože závody v jiu jutsu nejsou takvelké jako v mnohem známějším judu nebo brazilském jiu jutsu, tak se v Gruzii sešlo velkémnožství závodníků a vytvořilo parádní atmosféru.
Účastníte se v současné době ještě takto velkých akcí?
V současné době, i hlavně kvůli válce na Ukrajině, je množství akcí malé, ale chtěl bych se zúčastnit alespoň pár závodů v MMA, ať nezlenivím. I dříve jsem se účastnil spíše menších závodů, ale hlavním rozvojem pro mé bojové dovednosti byly zejména semináře v té době pořádané hlavně u nás na Mírově, v Polsku a Maďarsku.
Bojové sporty byly součástí vašeho života od dětství. Pamatujete si, kdy vám vlastně zkřížily cestu?
Ke sportu obecně mě už od dětství vedli rodiče. Už v předškolním věku jsem jednou týdně chodil na cvičení rodičů s dětmi. S bojovými sporty jsem začal v sedmi letech, když jsem nastupoval do první třídy. V té době probíhal velký nábor dětí do kroužku sebeobrany na základní škole, kterou jsem měl začít navštěvovat. Od mala jsem měl také rád superhrdiny, kteří bojovali s padouchy. Částečně jsem si tak v rámci tréninků sebeobrany představoval, že bych mohl být jako oni, když se naučím bojovat.
Kroužek stál na začátku vaší cesty s bojovými sporty, vy sám vedete dnes oddíl sebeobrany pod Sportovním klubem Univerzity Palackého. Je to v něčem odlišné od lekcí sebeobrany ve fitness centru?
Vedu oddíl Olomoucké školy sebeobrany, který se zabývá výukou sebeobrany a bojových sportů. Spolupracujeme se školou Guja jiu jutsu v Jaworznu a oddíl spadá pod Sportovní klub Univerzity Palackého neboli SKUP. Ten zajišťuje pro oddíly, které pod něj spadají, finanční podporu, zabezpečuje jednotlivé soutěže i samotný tréninkový proces.
U Univerzity Palackého zůstaneme, ačkoli v trošku jiném kontextu. Jako střední školu jste si zvolil strojnickou průmyslovku, následně jste se vydal směrem Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Byl za tímto rozhodnutím bojový sport?
Je pravda, že jako střední školu jsem navštěvoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Olomouci. Zajímaly mě mechanické věci a bavilo mě odhalovat, jak co funguje. Doteď si myslím, že to byla dobrá volba, protože mě střední škola bavila. Souběžně s ní jsem ale stále, minimálně dvakrát týdně, trénoval jiu jutsu. Musím říct, že pro mě trénink byl často důležitější než známky ve škole. Když jsem si vybíral vysokou školu, tak jsem věděl, že mě cvičení doopravdy hodně baví a chtěl jsem se v něm zdokonalovat na co nejvyšší úroveň. Proto jsem si zvolil obor Ochrana obyvatelstva. Chtěl jsem, aby moje studium bylo propojeno s bojovými sporty. A proč zrovna přeskok ze strojařiny na tělovýchovu? Ono to na první pohled to může vypadat jako zcela odlišný obor, ale když se člověk zamyslí trochu hlouběji, tak mají tyto obory společné znaky. Tělo jako takové funguje hodně podobně jako mechanické stroje, a to mě přivedlo k zájmu o odhalování toho, jak lidské tělo funguje. Předměty jako byla funkční anatomie, fyziologie a biomechanika mi ukázaly, jak moc jsou si tyto dva obory blízké.
Proč jste ale po studiu vysoké školy zamířil spíše do strojírenské oblasti?
Po škole jsem nejprve pracoval jako konstruktér. Nebylo to ale tak, že bych zase přeskočil ze sportovního odvětví do strojírenského. Věděl jsem, že začít se živit sportem nejde ze dne na den. Využil jsem tedy svou střední školu a celkem snadno jsem našel práci konstruktéra, která mě živila zhruba čtyři roky. Během této doby jsem ale současně rozvíjel své dovednosti v oblasti fitness tak, abych později mohl postupně přejít na živnost a věnovat se naplno trenérství.
To nás přivádí do současnosti. Kromě sportovního odvětví, která se pojí s bojovými sporty, se nyní živíte jako osobní fitness trenér. Těžíte v této oblasti i z výše zmíněného studia na Fakultě tělesné kultury?
Osobně na vysokoškolské vzdělání nedám dopustit. Hodně těžím ze znalostí anatomie, která byla v rámci studia jednou z nejnáročnějších zkoušek a na které odpadalo velké množství studentů. Díky ní můžu upravovat cviky přímo na míru i experimentovat při hledání různých variant. Na druhou stranu, jsem se ale popravdě ještě nikdy žádného klienta neptal, jestli si mě vybral právě proto, že si přečetl, že mám vysokou školu v oblasti tělovýchovy. Myslím si ale, že na to spousta lidí nehledí a ve výsledku to asi ani není potřeba. Člověk může být dobrý trenér i bez vysoké školy v oblasti sportu. Je ale pravda, že mě to mou práci hodně usnadňuje a neumím si představit, jak bych ji vykonával bez tělovýchovného vzdělání.
Jak vypadá typický pracovní den fitness trenéra?
Nejtypičtější den vypadá tak, že ráno mám jeden až tři tréninky s klienty, kteří cvičí předtím, než jdou do práce. Poté mívám zpravidla volno, protože málokdo je schopný jít cvičit v průběhu klasické pracovní doby. Následně mě čekají odpolední tréninky, které začínají kolem třetí až čtvrté hodiny. Ty jsou většinou tři nebo čtyři. V průběhu celého dne hlídám telefon a eventuálně upravuji rozvrh v případě, že někdo onemocní nebo potřebuje trénink posunout. Tohle platí hlavně pro pondělní, úterní a čtvrteční termíny. Středy a pátky bývají volnější a je v nich i více prostoru na to, abych si zacvičil sám.
To zní jako idylka pro někoho, koho sport opravdu baví. Vnímáte to tak, nebo má práce trenéra i nějaké stinné stránky?
Já jsem hlavně povolání fitness trenéra nikdy nevnímal jako práci. Baví mě předávat zkušenosti a motivovat lidi ke cvičení. Soustředím se i na zlepšování životního stylu a snažím se klientům ukázat sport a pohyb takovým způsobem, jak od dětství naplňoval mě. Ale nejvíce náročná část profese trenéra je bezesporu nestálost a nejistota příjmu. Většina lidí, kteří vedou tréninky nebo skupinové lekce ve fitness centru mají ještě druhou práci, která je živí. Trenérství pak mají jen jako koníček, jež jim přivydělá trochu peněz. Ale touto cestou jsem já jít nechtěl, i když zpočátku mi hodně lidí tvrdilo, že jako trenér se nelze uživit. S tím souvisí ty stinné stránky této profese. Člověk musí být totiž hodně flexibilní. Může se stát, že máte plný rozvrh tréninků, tím pádem zhruba propočítaný zisk na konci měsíce. Pak ale přijde nějaká nečekaná událost, polovina klientů onemocní jeden týden, druhá polovina leží další týden. Do toho někdo jede na dovolenou a hned je vše jinak.
Říkáte, že vás baví lidem ukazovat sport a pohyb. Jakým způsobem, na základě toho, sestavujete tréninky?
Hodně záleží na individuálním přístupu. Mnohem lépe se pracuje s klientem, který u cvičení vydrží delší dobu a já tak můžu odpozorovat, s čím má problém a jaké cviky mu vyhovují nebo naopak nejdou. Základní prvky tréninku jsou zahřátí, potom samotný trénink a na závěr často opomíjené a odfláknuté protažení. Samozřejmě také záleží, na tom, na co je trénink zaměřen a co je jeho cílem.
Fitness se v posledních letech stalo i pod vlivem sociálních sítích hodně trendy. Zpozoroval jste to nějak při své práci?
Nemyslím si, že by se zájem o cvičení v posledních letech nějak zvlášť změnil. Místy se mění typ cvičení, ale úplně si nemyslím, že člověk, který třeba před pěti lety nevěděl, co je to činka, teď běžel do posilovny jen proto, že je to nějaký trend. K vývoji množství cvičících lidí ale nemám žádná konkrétní data, jde o můj pohled.
Fitness je ve společnosti oblíbené. Na druhou stranu bojové sporty, ať už souvisejí se sebeobranou nebo ne, jsou sporty minoritní a jsou často přehlížené. Jak dosáhnout toho, aby byly lidem více na očích?
Myslím si, že sociální sítě jsou dobrý prostředek k propagaci úplně čehokoli. Oproti ostatním sdělovacím prostředkům disponují větší návštěvností a dají se jejich prostřednictvím informace cílit na konkrétní skupiny lidí se zájmem o danou problematiku.
