Miroslav Janošek 
Martin Žižlavský měl před pěti lety velkou smůlu. Při středoškolském výletě přišel o nohu. Při jízdě na sajdkáře, chůzi nebo jiné činnosti, pokud ji zrovna Žižlavský neprovádí v krátkých kalhotách to však vůbec nejde poznat, že Martinovi chybí část končetiny. „Už je to dost dlouho, zvykl jsem si a život jde dál,“ říká Žižla, jak mu přátelé říkají. Dodává však, že i když je to od osudné události několik let, vzpomíná si na ni velmi živě. „Pamatuju si, že jsem byl v prvních chvílích po tom, co se to stalo paradoxně klidnější než spolužáci a učitelé. Dráhu jsme zastavili a okamžitě jsem ránu zaškrtil páskem nad kolenem, abych neztrácel krev,“ popisuje děsivý moment Žižlavský. Martin byl následně letecky transportován do brněnské nemocnice, kde se i přes několikahodinové snažení lékařů nepodařilo nohu přišít.
„Tím dnem pro mě začala nová etapa života. Ne horší, prostě jiná,“ vypráví o další přestávce mezi tréninkovými koly Žižlavský, jenž byl do nehody velmi talentovaným a všestranným sportovcem. Lední hokej válel v Šumperku, kde hrál s dorostem nejvyšší českou soutěž. Když nebyla hokejová sezona, nedělal mu problém fotbal, tenis a samozřejmě sajdkáry. Martina však zranění nezastavilo a vše z výše zmíněného stále dělá.
Hokej sice už nehraje na extraligové úrovni, ale působí v Univerzitní hokejové lize. „Zrychlení už nemám jako dřív, ale myslím, že soupeři nemají šanci při zápase poznat, že hraju s protézou. A to je dobře. Nechci, aby to věděli, tak snad si tenhle článek nepřečtou“, směje se Žižla.
„To jo, na to je háklivý,“ ozývá se Hanulík, který poslouchá náš rozhovor při opravování sajdkáry a občas se do něj vloží. Martin však už zase s vážnou tváří dodává, že nechce, aby jej kdokoliv litoval. I proto se rozhodl nenechat si utéct svůj sen o práci v oboru učitelství a trenérství. „Je to docela náročné, na FTK (Fakulta tělesné kultury UP pozn. red.) máme předměty jako plavání, gymnastiku a atletiku. Zatím ale vše zvládám bez jakýchkoliv úlev,“ doplňuje šumperský rodák.
A jedním dechem dodává. „Vím, že to zní jako klišé, ale vždy jsem byl a vždy budu bojovník. Chci hrát hokej, chci udělat úspěch na příštím sajdkárovém mistrovství republiky, chci jednou učit tělocvik a vést děti ke sportu, který miluju. A co na tom, že nemám nohu? Tak to všechno prostě zvládnu bez ní,“ dodává Martin. Po těchto slovech už mi nezbývá než rozhovor ukončit a poděkovat. Došla mi totiž slova. Z areálu však ještě neodcházím, s týmem si projdu zázemí areálu a podívám se na zbytek tréninku.
Martin Žižlavský je prostě neuvěřitelný bojovník, jenž si jde přes překážky za svým velkým snem, kterého jednou určitě dosáhne. Už teď však může být inspirací pro mnoho ostatních, že žádná překážka není tak velká, aby se nedala překonat.
