Adam Baštinec Ještě než jste se dostal k trénování, jste válel jako hráč v dresu Přerova. Prý jste byl vyhlášený kanonýr?
(smích) No to jo. Na vojně jsem hrál v Dukle Klatovy, v letech 1986-88 jsem působil v Přerově, pak jsem přišel do Kroměříže, kde jsem začal pracovat.
Vzpomenete si na trenérské začátky v Kroměříži?
To je hrozně dlouhá doba. V roce 1996 jsem si udělal licenci B a od té doby jsem začal trénovat, nejprve po práci, potom mě klub zaměstnal ve funkci trenéra, kde jsem koučoval dlouhé roky juniory a následně muže do doby, kdy se prodala druhá liga. Začátky byly samozřejmě těžký, protože těch materiálů nebylo tolik, ale vzpomínal jsem na tréninky z Přerova, kde jsem dřív hrál a na trenéry, kteří mě vedli, postupem času jsem získal materiály a sám jsem měl nějakou vizi, kterou jsem se snažil prosadit. Snažil jsem se vždycky mužstvu vtisknout hru, na kterou má.
Chtěl jste být vždycky hokejovým trenérem?
Ze začátku jsem nad tím nepřemýšlel, ale potom jsem měl zdravotní problémy a u hokeje jsem chtěl zůstat, protože od sedmi let jsem ho hrál a jen tak od toho odejít pro mě nešlo. Je to pro mě droga. Klub mě přihlásil na licenci C a pak B, tak jsem začal trénovat.
Jakého největšího úspěchu jste zatím v Kroměříži jako trenér dosáhl? Bylo to semifinále s Olomoucí?
Určitě, podle mě to bylo v play-off druhé ligy s Olomoucí, kdy v té době za ni nastupoval Jiří Dopita. Nakonec jsme prohráli 1:2 na zápasy, na domácí utkání tehdy přišlo tři a půl tisíce lidí a vyhráli jsme na nájezdy, byl to fantastický zážitek.
Ve „zlatých“ časech ale v klubu působila řada hráčů z jiných týmů, s odchovanci se asi nedalo dosáhnout takových výsledků, že?
Já už si nevzpomínám na sestavu, ale domácích kluků tady bylo dost, třeba David Vybíral, Dalibor Gergela, Pavel Marek, Zdeněk Hlatký, ti už tady byli třeba šest let, takže ten základ tady byl.
Nebylo to také tím, že se kluci nedokázali prosadit do mužů, většina jich po dorostu skončila …
Nemyslím si, ti lepší hráči odcházeli do Přerova, Zlína a tady zůstali kluci, kteří na druhou ligu prostě neměli.
Po těch úspěšných letech, kdy se mužstvo pravidelně účastnilo bojů play-off nakonec přišla doba, kdy se věci začaly dělat v klubu jinak. S příchodem Karla Holíka, ředitele sportovišť, se liga prodala a začala se budovat mládež, byl to správný krok?
Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, někteří kluci skončili, nebo šli do lepších klubů. Ale ten poslední rok se ještě podařilo druhou ligu zachránit a následně zpeněžit.
Je možné, že by se tady mohla hrát jednou zase druhá liga? Je vůbec Kroměříž hokejové město, které by přitáhlo fanoušky chodit na hokej?
Když jsme hráli na špici tabulky, tak nikdy nepřišlo na zápas tolik lidí jako v jiných městech, kde mají kluby tradici. Lidi tady nechodí ani na fotbal, s tím sportem je to v Kroměříži všelijaké. Hokejový klub je myslím nejstarší na Moravě a přesto si nezískal dostatek příznivců. Jestli se tady bude hrát druhá liga to nevím, ale byl by to určitě strop pro tento region.
Po letech strávených v Kroměříži jste dostal nabídku od Vsetína, váhal jste?
Byla to nabídka, která se nedala odmítnout. Jednoho dne mi volal pan Jaškin, že mají zájem o mé služby, úplně mi to vyrazilo dech, telefonát od takové osobnosti. Na druhý den jsem tam jel a vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou, ale prakticky jsem byl rozhodnutý, že to vezmu.
Jaká byla vize klubu?
Klub to budoval celé od základu. Hráči odcházeli do jiných týmů, povraceli se akorát kluci, co byli po okolí, se mnou šlo pár hráčů z Kroměříže - Gergela, Klabačka, Marek. Ze začátku to bylo složité, mužstvo se tvořilo v průběhu soutěže, do toho žloutenka, kterou shodou okolností přinesl do klubu nejčistotnější člověk Honza Pšeja. Nicméně, klub se pořád zvedá, myslím, že extraliga se tam hrát asi nikdy nebude, ale první liga je reálná.
Jak byste zhodnotil celou štaci na Valašsku?
Když jsem tam přišel, tak se tam nehrál rok hokej, protože je vyřadili z extraligy, pak koupili druhu ligu od Blanska a první rok chodilo na přáteláky dva tisíce fanoušků. Dvakrát jsme hráli finále, na které dorazilo šest tisíc lidí. To je samozřejmě třešnička na dortu, když přijde plný dům a povzbuzuje vás. Ale hokej tam má větší tradici než v Kroměříži. Celkově jsem si to tam užil, jak po stránce klubové, tak herní. Navíc mi klub ještě chystá rozlučka, takže tam pojedu. Byly to krásné roky.
Pak se ozval Karel Holík a zase se to nedalo odmítnout?
Zlomil jsem si nohu a doktoři mi ji museli sešroubovat, ta zátěž při trénování byla velká, pak mi zavolal Karel s nabídkou trénování v Kroměříži, bez většího váhání jsem se vrátil domů. Chybělo mi to být doma, protože ve Vsetíně jsem bydlel přes týden na hráčské ubytovně, takže jsem si domova moc neužil.
Trénoval jste dlouhou dobu muže, nyní máte na starosti především dorosty, je to velký rozdíl v práci?
Samozřejmě, že je. Protože u mladších kluků musí člověk vysvětlovat malé drobnosti, více opakovat, více se jim věnovat, dělat herní teorii, kde se mají pohybovat, kde mají hrát, co mají v různých situacích dělat. U dospělých to bylo především o taktice. S Karlem jsme se sice dohodli, že budu trénovat mladší dorost, ten ale trénuje se starším dorostem dohromady, tak mě druhý trenér Zdeněk Bečka poprosil, jestli bych mu s tím pomohl, no a nakonec pomáhám ještě i s A-mužstvem.
Dal jste si nějaké cíle, čeho byste chtěl dosáhnout v Kroměříži?
Osobně bych chtěl, aby se nám dařilo vychovávat kluky, kteří by pak šli do většího klubu a hráli hokej na té nejvyšší úrovni. To by byla pro klub čest. Člověka to potěší, když se může podepsat na výchově nadějného hráče, který se prosadí v dospělém hokeji. A i když se neprosadí, tak aby se vás nebál pozdravit, když ho potkáte ve městě …
Takže sdílíte myšlenku Karla Holíka vychovávat nadějné hráče pro velký hokej?
Ano, nastavilo se to tímhle směrem v době, kdy se prodala druhá liga. A funguje to, už odešlo několik výborných kluků do větších klubů, kde se prosazují, někteří hrají i v mládežnických reprezentacích, ať je to Jakub Sirota, Honza Dluhoš a další.
Kromě trénování zastáváte na zimním stadionu i pozici strojníka …
Já jsem se práce nikdy nebál. Pro mě je to docela příjemná změna, jsem celý den na zimáku, v kontaktu s lidmi, kteří se věnují hokeji, to mě naplňuje. To je můj smysl života.
V poslední době, obzvlášť na Kroměřížsku, narůstá počet hráčů amatérských soutěží (hobby lig). V Kroměříži musela, díky velkému zájmu, vzniknout i druhá amatérská hokejová liga (KAMHL). Jak hodnotíte tento trend, byl i takový nárůst ve Vsetíně?
Ve Vsetíně se hrával Pohár zimního stadionu, ale až takový zájem tam nebyl. Když sleduju, kolik hraje mužstev a hráčů, tak je to super. Potkávám na stadionu kluky, které jsem kdysi trénoval, oni hrají právě hobby ligu, tak si vždycky zavzpomínáme a je to úplně úžasné.
