Tereza Krčmová Je pondělí, jsem ve škole a začala první hodina. Uběhlo pět minut a ve třídě se někdo zmínil o Andreji Babišovi. Slušné skóre, celých pět minut bez Andreje. Třída reaguje cynických smíchem. Někteří pochopí kontext vtipu, jiní se smějí jenom proto, aby nebyli pozadu, většina však už jen tak z principu. Mluví se přeci o ministru Babišovi a jsme na katedře žurnalistiky.
Druhá hodina a projektor promítá dnešní téma přednášky. A je to tady. Babišovský klub vtipálků může jásat. Celou třičtvrtě hodinu si mohou dobírat svoji oblíbenou oběť. Navíc už ani nemusí padnout její jméno, stačí zaslechnout "Čapí hnízdo". Když hodina skončí, dostanu chuť na koblihu. Asi sugesce. Může ale vůbec student žurnalistiky koblihy jíst? Dám si raději kafe.
Čeká mě třetí přednáška, tentokrát o českém jazyce. Tady se snad nemůžeme dostat k tomu donekonečna omílanému tématu. Půl hodiny pryč a nikdo nic. Tři čtvrtě hodiny a pořád klid. Za minutu to bude celá hodina, to vypadá na rekord. A najednou se to stane. Jsme totiž u výslovnosti a ta Slováka mluvícího česky prozradí.
Konečně jdu domů. Mám plnou hlavu a prázdný žaludek. Zapnu počítač, abych se podívala, co je nového. Kromě Babiše Čapí hnízdo, potom Andrej, hnízdo, k tomu Babiš a hnízdo a na závěr ještě jedno. Se světem se něco děje.
