Lucie Nádeníková Takže tu stojím na nádraží. Jedu na netradiční akci, jmenuje se Nový VZOR Apam. Je to vlastně krátký víkendový organizátorský kurz. Na jeho konci dostanu certifikát, který opravňuje pořádat vlastní víkendovky. Hned jak jsem se o tom dozvěděla, pozvala jsem také kamarádku a kamaráda, se kterým letos pořádáme tábor. Ráda bych se dozvěděla něco nového o propagaci brontosauřích akcí.
Začalo to už ve vlaku z Pardubic. Ta nálada, kdy člověk jede na víkendovku,odnese všechny starosti stranou. Čekání v Brně na další spoj jsme strávili v naprosto magickém podniku s názvem Utopia. Svou otevřeností mi trošku připomíná hnutí Brontosaurus. Prostředí bývalého kina zve všechny bez rozdílu. Nabízí zde vedle sebe pivo, limonády, prvotřídní čaje, kávu, vodní dýmky i slušně zásobený bar. Na své si tak zde přijde snad každý, kdo hledá místo na posezení s přáteli.S kamarádem Tomem jsme si dali pivo. Ačkoliv by se to nemělo. Na víkendovkách se totiž nepije, nekouří, no zkrátka se zde neprovádějí ty věci, ke kterým by se mládež vést neměla. Jsou to nepsaná pravidla, která se poměrně důsledně dodržují. Ale dvě piva přece nikomu neublíží. A mně udělají radost. Než dojedeme do Bučovic na zámek, tak už o nich ani nebudu vědět.
Návštěva Utopie byla báječná a můžeme vyrazit na nádraží hledat další účastníky. Poznáme je přece snadno. Krosna, pohory, placky, budou se nedočkavě rozhlížet, jak to bývá. A už je vidím, tamhle jsou tři nedočkavě se natahující krky, to budou určitě oni. Ne, tak jsem se spletla, slečna má na sobě lodičky a chlapec drží kufr na kolečkách. Ti naši budou asi jinde. Snad je potkáme ve vlaku.
Podezření jsem získala už po cestě, když jsem uviděla jinou skupinu mladých lidí nejistě vystupovat na zastávce kdesi uprostřed polí. Mé domněnky se potvrdily na místě plánovaného setkání v Bučovicích. Právě volají tři účastníci, jestli by pro ně někdo mohl přijet, že omylem vystoupili o jednu zastávku dřív a stojí tam uprostřed polí. Tento zvláštní úvod s ,,kufříkáři” v polích mě ale měl připravit na ještě zvláštnější zážitky.
Po celkem milé hře při cestě z nádraží na zámek následovalo seznámení s účastníky. Já a moji dva fénixí kolegové jsme hleděli na skromnou skupinku. Nejvíc mě zaujala bělovlasá paní se stejně sněhobílým knírkem, která s Brontosaurem jezdívala prý už před třiceti lety. To jsme jí věřili. Ostrým kontrastem k ní byl romantický pár dvou šestnáctiletých kufříkářů, kteří o Brontosauru nikdy před tím ani neslyšeli. Pak je tu ještě Lenka, holčina s milým úsměvem, která od dětství jezdila se Skauty, pro které je už teď stará, a proto hledá nějaké pokračování. A poslední neznámý je Petr. Na první pohled k němu nemám co říct, Petr se asi teprve projeví, nějaké zkušenosti z ,,bronťáren” prý má.
Další šok po seznámení s až příliš malou skupinkou účastníků nás čeká na zámku. My Fénixové jsme zvyklí spát venku pod hvězdami. Pravda, je začátek dubna. Trochu sněží a mrzne, takže by to nebyl nejlepší nápad. Ale že budeme nocovat v zámecké ubytovně na postelích vedle ústředního topení a za rohem budeme mít koupelnu, tak to by mě nenapadlo.Bučovice jsou naší oblíbenou lokalitou, a tak to tu známe. Vždy jsme spávali na parketách v sále, který jsme si nejdřív museli pořádně zadýchat při tanci. V ubytovně jsem až do dneška byla pouze jednou, když jsme zde myli okna po nájezdech holubů. Jak to tak vidím, měli bychom tuto činnost brzy zopakovat.
Hned po ubytování nás hlavní organizátorka Marťa, dlouholetý aktivní Fénix, seznámí s nejdůležitějšími členy pořadatelského týmu - s arménskou kuchařkou Shushan a milovníkem roztomilých arménských kuchařek kuchtíkem Pavlíkem. Hned po večeři nám představí strukturu našeho kurzu. V průběhu víkendu nás čeká necelá desítka hodinových bloků přednášek na témata jako bezpečnost akce, financování, propagace, výběr lokality nebo zážitková pedagogika. A v neděli si jako výstup ze školení zkusíme navrhnout projekt vlastní víkendovky.
Jako první přichází na řadu přednáška Martiny, která nás seznamuje s kritérii a programovými cíli Hnutí Brontosaurus. Druhá večeře po přednášce nás všechny zaskočí. Ráno prý vstáváme až v osm a pracovat nebudeme, čekají nás pouze další přednášky. Tak tohle bude zřejmě dovolená all inclusive, nevycházím z údivu.
Ráno nás budí vůně bylinkového čaje a stůl už přetéká jídlem. Z mé ideálně situované postele stačí hodně natáhnout ruku a můžu se pochlubit snídaní do postele. Pak nás čeká přednáška historičky Elišky Plotěné, která nás učí, jak si správně vybrat lokalitu. Sedíme u krbu, chroupáme ovoce od snídaně a Eliška promítá fotky hradů, zámků, kapliček a dalších nádherných památek, o které bychom eventuálně mohli pečovat a uspořádat tam svou akci.
Pak už přichází první zážitková hra, při které se trošku rozhýbáme. Jožka Dvořáček své téma Hospodaření s financemi zabalil do menší RPG hry, kde se všichni proměníme v organizátory chystané víkendovky, kteří zařizují vše potřebné.Běhali jsme se svými formuláři od čerta k ďáblu, kupovali potraviny, zajišťovali dotace, práci, ubytování a spoustu dalších věcí, o jejichž nutnosti jsme před tím neměli ani tušení. Jsem velmi ráda, že se Jožka ještě po hře rozhodl vše zrekapitulovat a vysvětlit nám správný postup. Moje budoucí víkendovka by jinak asi skončila už po nákupu chleba a jablek.
Nejzajímavější pro mě ale byla hned následující přednáška Dana Petruchy, který je odborník na propagaci.Vysvětloval, jak získat nové členy. Stačí vytvořit si konkrétního modelového účastníka a pak se zamyslet nad tím, kam tenhle člověk chodí, co ho zajímá a jak ho lze upoutat. Učil nás také zásady tvoření letáků a propagace v médiích. Z toho všeho mě nejvíc zaujala část věnovaná facebooku. Velmi mě mrzelo, že se k tomu dostal až ke konci své přednášky, ráda bych se dozvěděla víc.
Problém s nedostatečnou časovou dotací mě trápil snad u všech přednášek. Vměstnat tak široká témata do jedné jediné hodiny je téměř nemožné. Nejvíc mě však mrzelo, že všem schopným přednášejícím jejich snažení už od prvních vět kazil uštěpačný Petr. Petr stále rušil neuvěřitelně hloupými otázkami. Po odpovědi nezapomněl zdůraznit, že tohle on ví, ale ptá se na něco jiného! Ze svého teplého místečka jsem ho pozorovala a připadal mi jako pes, který se dokola honí za svým ocasem. Jeho otázky se motaly v nekonečném kruhu, a než se z něho přednášejícím podařilo vybruslit, ztratili jsme spoustu drahocenného času.
Další na řadu přišla Vlaďka s přednáškou Dramaturgie dobrovolnicko-zážitkové akce. Svého půlročního prcka dala na hlídání tátovi, takže tímto tátovi za všechny kurzisty děkuji, protože Vlaďka byla skvělá. Hlavní myšlenkou, kterou jsem si z jejího povídání odnesla, bylo, že nejdůležitější na celé akci je, aby si ji užil také org. Víkendovka zkrátka proběhne, nehledě na to, jestli budeme nervozní, nebo nebudeme. A když nebudeme nervozní, tak si ji jako bonus také užijeme.
Po několika hodinách prosezených v útrobách zámku nás čekala ,,běhací hra” v zahradách. Juchů! Běhací hra, běhací hra! Vzpomínala jsem na to, jaké ztřeštěnosti jsme tady hrávali s Fénixy na tradičních irských víkendovkách. Dojili jsme duhového jednorožce, pašovali whiskey přes hranice, cestovali hmyzí městskou hromadnou dopravou a spoustu dalších potrhlostí. O to větší zklamání mě čekalo, když nám Honza představil svoji hru. Jsem už zkrátka zmlsaná z našich her, které mají cíl, zápletku, motivaci, amosféru. Nutí člověka přemýšlet, vydat ze sebe maximum, nebo si užít alespoň kopec legrace. Tady nebylo nic z toho. Zkrátka jsme všichni chodili po zahradě a hledali barevné papírky. Jediným zpestřením bylo, že kdo najde papírek, musí pak skákat po jedné noze. Tleskám!
Po asi už milionté svačince sobotního dne přišla studentka Lenka se základy zážitkové pedagogiky. Promítala fotky, pouštěla videa a já jsem z toho dostala akutní chuť zúčastnit se kurzu Cestičky. Tato akce je určena nejen brontosauřím organizátorům, kteří si chtějí udělat oficiální kurz umožňující pořádat vlastní tábory. Papír, který na konci dostanete, však zdaleka není tím hlavním. Jsou to dva víkendy intenzivního zážitkového programu. Několik mých kamarádů tento kurz absolvovalo a já jsem jim to stále nepřestala závidět. Myslím, že už vím, jak strávím letošní dovolenou.
Venku už zatím byla tma. Mysleli jsem si, že den skončil a nás už čeká jen líné posedávání u nudných deskových her, dokud nebude čas jít spát. Byla jsem proto nadšená, když přišla Eliška s tím, ať se rychle oblékneme, že se zvedá vítr a nás ještě čeká hra na arkádách. Ta hra byla skvělá! Rozdělili jsme se do tří týmů, které měly za úkol najít zašifrované indicie ukryté na různých místech arkád, rozluštit je a na závěr z nich správně poskládat harmonogram přípravy akce. Moje skupina zvolila taktiku, nad kterou nebylo možné zvítězit, a proto jsme vše v rekordním čase dokončili a mohl se radovat z vítězství. Nejvíc jsem si však na celé hře užila ten chladný večer na zámeckých arkádách, kdy jsem sama v nejvyšším patře hledala ukryté indicie a intenzivní vítr mi čechral vlasy.
V zámku nás přivítala vůně smažených palačinek. Naši úžasní kuchaři jich navařili snad několik kilo. Tak jako tehdy jsem se určitě nikdy nepřejedla. Ale těm zlatavým placičkám, které jsme namáčeli do horké čokolády, zkrátka odolat nešlo. Po desáté palačince jsem se odvalila jako pytel brambor. Několik nás leželo v ložnici a snažili jsme se rozdýchat tu hostinu. Pak jsme se ale se pustili do tak zajímavé debaty, že jsem si uvědomila, jak je to tu vlastně skvělé a pocítila jsem smutek, že už zítra končíme a rozjedeme se zase každý domů po svém.
Ráno u snídaně už čekal Mojmír Vaněk. To je ten pán, který nám zadá projekt a bude nás zkoušet, zda si zasloužíme získat osvědčení organizátora víkendovek. Cítím nervozitu. Nových informací za víkend bylo tolik, že si určitě nepamatuji ani třetinu. Jak mám teď na jejich základě vytvořit projekt vlastní víkendovky? Jak to říkala ta Vlaďka? Hlavní je víkendovku si užít. Dobře, užiju si to. Vždyť se ještě nikdy nestalo, že by něco nijak nedopadlo.
Nakonec jsme rozděleni do tří skupin. Se svým týmem jsem velmi spokojená, báječně se na všem shodujeme, doplňujeme a jsme do té práce nadšení! Naši fiktivní víkendovku jsme naplánovali v postapokalyptickém stylu v lokalitě podzemních pevností Josefov. Myslím, že náš projekt je skutečně skvělý, půjdeme jej tedy prezentovat jako první. Najednou se však nikdo nemá k tomu, aby začal před Mojmírem mluvit. Dodám si tedy odvahy a začnu. Jde to mnohem lépe, než jsem čekala. Vše se děje tak nějak samo, v určitou chvíli na mě plynule naváže Shushan, kterou chvílemi doplňuje kolega Lukáš a já to několika slovy uzavřu. Zdá se, že jsme odvedli skutečně dobrou práci, jsem spokojená. Zvládli jsme zodpovědět i všechny doplňující otázky a připomínky. Po nás se prezentují i další dvě skupiny. Jejich projekty se mi také moc líbí, jsou jiné a velmi pečlivě připravené. Ale ten náš, je zkrátka náš! Cítím k němu skoro mateřskou něhu.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Osvědčení o absolvování kurzu jsme dostali všichni a ze mne je už oficiálně organizátor víkendovek hnutí Brontosaurus. Na šátek si připínám novou placku s nápisem: Jsem org HB! A jsem na to pyšná. Byl to zase báječný víkend. Po cestě domů se ještě zastavíme v Utopii, abychom alespoň o malý kousek prodloužili ten končící víkend. A tam mi kamarádka Kačka, kterou jsem přesně před rokem poprvé vzala na jednu z víkendovek, řekne: ,,Víš, možná to bude znít pateticky, ale teprve s nimi, s Brontosaury, si připadám, že doopravdy žiju“.
