Natálie Dudová 
Martine, vy jste před odjezdem na ostrov žil nějakou dobu v Austrálii. Co jste tam dělal?
Já mám v Austrálii část rodiny a už jako kluk jsem snil o tom, že tam pojedu a podívám se tam. Měl jsem v plánu tam i pracovat, ale to nakonec vůbec nešlo. Moje vize byla taková, protože jsem vyučený kadeřník, že tam budu stříhat vlasy lidem s jakýmkoliv postižením, pro které je těžké dojít někam do kadeřnictví. Když jsem tam ale začal cestovat, uvědomil jsem si, že nejsem pořádně na jednom místě a bylo těžké ty lidi oslovit.
Takže jste místo práce projel Austrálii?
Ano, projel jsem vlastně všechny státy sám autem.
Kdy vznikl nápad přihlásit se na ostrov?
Já jsem na ten ostrov nejdříve vůbec nechtěl. To byl sen mé mámy, která nadšeně sledovala první řadu. Když vyhlásili druhou řadu, máma úplně zešílela a začala mě bombardovat, že by velice chtěla, abych se přihlásil. Já jsem s tím měl velký problém, protože jsem si říkal, jaká to bude blbost. Tak se máma rozhodla, že mě přihlásí sama. Já jsem v tu dobu byl stále v Austrálii, takže jsem to příliš neřešil. Pak ale změnila názor a řekla, že se musím přihlásit sám, protože by se mohli ptát na věci, na které znám odpověď jen já.
Nakonec jste se tedy přihlásil sám?
Řekl jsem si, že to udělám, aby měla radost a já jí nemusel lhát. Tak jsem poslal přihlášku, kterou jsem úplně odflákl. Vůbec jsem nechtěl, aby mě někdo vybral. Ani jsem s tím nepočítal. Hned druhý den mi přišel mail, abych přijel do Prahy na casting. V té době jsem už věděl, že se do Česka stejně musím vrátit kvůli škole, takže jsem si řekl, proč ne. V Česku jsem potom místo učení se na státnice absolvoval castingy. Nejdřív to moc nevypadalo. Máma byla ale přesvědčená, dokonce jí to potvrdila i kartářka, že odjedu a udělám i ty státnice. Já jsem nevěřil ani jednomu. Všechno to ale dopadlo tak, že mě vybrali, zvládl jsem i ty státnice a mohl jsem odjet.
Jak probíhala cesta?
Celou cestu z Prahy až na Filipíny jsme se nesměli vůbec bavit. Jenom jsme po sobě pokukovali. Takže člověk jenom přemýšlí, ten by mohl být takový, s tímhle bych mohl být kámoš a s tamtím asi ne. Po příletu jsme pokračovali ještě osm hodin autem. V noci jsme měli jednu zastávku na občerstvení u takové malé vesničky. Tam už bylo všechno z bambusu. Šel jsem se tam projít a díval jsem se, jak tam ti lidi žijí. Jedna holčičkami tam tehdy řekla krásnou věc. Řekla mi, že ví, že moc nemají, ale že jim to stačí, že mají jeden druhého. V tu chvíli jsem se vrátil do svých dětských let, když jsem si říkal, že chci být v životě hlavně šťastný. Najednou jsem věděl, že jsem na správném místě. Že se děje něco, co jsem si v životě asi opravdu přál. Potom jsme přijeli do hostelu, kde jsme byli asi dva dny a připravovalo se natáčení. Pořád jsme se nesměli bavit, každý měl svůj pokoj, a na chodbách nás hlídali contestant manažeři.
Opravdu nikdo s nikým celou cestu nemluvil?
Myslím si, že někdo to porušoval. Vím, že se někteří občas někam ztratili, šli si zakouřit nebo něco. Věděl jsem, že se to kolem mě děje, ale přišlo mi to hrozně hloupé. Já jsem nechtěl hlavně nic řešit, když to ještě ani nezačalo.
A jak to všechno skutečně začalo?
Jednou v noci, asi ve tři ráno, pro nás přišli do toho hostelu. Vysvlékli nás do naha a kontrolovali, jestli něco nemáme, protože jsme nesměli mít s sebou vůbec nic. Žádný prstýnek, žádnou fotku, vůbec nic, co by nějak navozovalo prostředí domova. Měli jsme jenom základní oblečení, všechno po dvou, flašku na vodu a opalovací krém s repelentem, protože bez toho bychom tam asi zešíleli.
Měli jste na ostrově nějaký zdroj sladké vody?
Druhý kmen měl na začátku na ostrově nějaký potůček, takže měli možnost se třeba opláchnout nebo něco oprat ve sladké, ale my jsme dělali všechno slanou. Na pití jsme měli barely s pitnou vodou, k té se nebylo kde jinde dostat.
To muselo být dost tvrdé takhle na začátek.
Já musím říci, že jsem byl docela připravený z Austrálie. Tam jsem cestoval taky jen s minimem oblečení. Člověk takhle zjistí, že toho potřebuje vlastně úplně málo. Také jsem byl zvyklý na podnebí.
Snažil se někdo na ostrov přivézt více, než směl?
Jeden soutěžící si protáhl fotku svého dítěte. Měl ji schovanou v botě, mezi podrážkou a vložkou. Po pár dnech ji pak vytáhl a ukazoval ji všem, zrovna když u toho byla i contestant manažerka. Bylo z toho hrozné haló, dost tam na sebe řvali, protože on nebyl schopný pochopit, proč mu bere tu fotku.
Všechny tyto věci jste měli ve smlouvě?
Když jsem s právníkem řešil tuto smlouvu, řekl mi, že to je nejhorší smlouva, jakou kdy viděl, ale jestli tam chci jít, musím ji podepsat. Řekl mi, že když ji podepíšu, zbavuji se veškerých lidských práv a svobod, a musím vždy dělat to, co mi řeknou. Podmínkami bylo třeba nikdy neodmítnout natáčení, vždycky být přítomný na natáčení nebo vždycky do toho dát všechno. To se dost těžko zařizuje, když lidé dlouho nejí.
Co všechno tedy produkce řídí? Zasahovali i do dění mezi soutěžícími?
Já jsem se hodně bál, že to bude blbost, ale asi i tím, že koupili skutečnou licenci od Amerického Survivoru, mělo to nějaký smysl. A i když jsme byli pod velice striktní smlouvou, nikdo nám v rámci soutěže neříkal, co máme dělat. Ale samozřejmě, mají možnost do toho zasahovat. Přece jenom to všechno stříhají, což udělá hodně. A také když se natáčí jednotlivé rozhovory, mohou vám vnuknout nějakou myšlenku tím, jak a na co se ptají.
V takovémto pořadu je drama snad nutnou podmínkou. Jak ho zařídí, když ne nabádáním hráčů v průběhu hry?
Už jen tím, jak nás do soutěže vyberou. Na výběru se spolupracuje s psychology právě i proto, aby se do soutěže dostaly takové osobnosti, u kterých se to drama dá předpokládat.
Kdo tam byl tedy ten, kdo nevědomky uměl zařídit rozruch?
Hodně divoké to bylo s Karlem. On stále mluvil, nezavřel pusu asi nikdy. Když ho postavíte před kameru, začne mluvit a mluví a je mu jedno, že během minuty mluví už o něčem úplně jiném a vůbec neví o čem. Což bylo asi super a všechny to bavilo, ale jenom asi dva dny. Pak už to nikdo nechtěl poslouchat. A taky ho i pak docela brzy vyhodili. Ale určitě to byl tahoun, protože si myslím, že divácky to muselo být nejzajímavější.
O co jste se nejvíc hádali?
Prvních deset dnů určitě o jídlo. To je na začátek nejtěžší, zvyknout si, že nemáte jídlo. Denně jsem jedli třeba dvě misky rýže a měli jsme opravdu hlad. Bylo to vidět na všech. Nebyli jsme schopní se bavit o ničem jiném než o jídle, a to nám nevadilo. Nejhorší ale bylo, když někdo přišel a řekl, že má hlad. V tu chvíli totiž měli všichni hlad a všichni byli hrozně naštvaní, že s tím někdo přišel.
Jaká byla vaše taktika?
Já jsem všechny své karty vyložil vlastně hned na začátku, v první výzvě. Neměl jsem důvod něco tajit. Když někdo něco potřeboval nebo chtěl vědět, mohl prostě přijít, zeptat se a dozvěděl se ode mě, o co jde. Nám se na začátku jako kmeni dost osvědčilo, že jsme byli silní, ale také jsme byli schopní spolu komunikovat a respektovat se. Začali jsme vyhrávat a osm z deseti her před sloučením jsme vyhráli. Což bylo dobré i pro mě. Protože když nemusíte nikoho vyřadit, nemusíte se vůbec zaplétat do žádných intrik.
Měl jste tedy vůbec nějaký plán?
Já jsem věděl, že když budeme tu první půlku dobří a budeme vyhrávat, nikdo nás nevyhodí, dostanu se do sloučení, a tam prostě uvidím, co se bude dít. Takže jsem to celé nechával dost na poslední chvíli. Tak to mám vůbec v životě ve zvyku. Ve finále jsem to potom dostal hodně sežrat, že jsem tomu nechal volný průběh, že jsem nechtěl prvoplánově lhát lidem. A je to zajímavé, jak to lidi vidí, že tohle je soutěž, kterou musí vyhrát někdo zlý a zákeřný.
Co byl nejtěžší moment soutěže?
Měl jsem jeden takový velký mentální breakdown.Asi po deseti dnech, kdy jsme měli stále nějaké výzvy a to tělo si zvyklo, že málo jí, nás nechali tři dny na našem ostrově v tom našem kmeni a nedělo se vůbec nic. Jenom jsme tam byli, spolu na té hromádce, nic jsme nevěděli a začalo nám z toho všem hrabat. Mně začalo hrabat takovým způsobem, že jsem vůbec nebyl schopný přestat myslet na to, co se děje, že tam jsou kamery. Najednou jsem nic nechápal. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem si skutečně myslel, že jsem se zbláznil. A štáb si myslel, že to přišlo, až když jsem byl na ostrově vykoupení, ale já jsem se zblánil už na začátku po těch deseti dnech.
Proč si mysleli, že jste se zbláznil na ostrově vykoupení?
Ten ostrov byl docela dost maličký. Byla to vlastně jen jedna pláž a takový lesík. Takže už jen být na tom místě byla docela "hrabka". Hodně jsem tam meditoval a opravdu se mi podařilo promeditovat se do stavu, kdy jsem zjistil, že jsem sám, jen na tom místě a v tom momentu. Maloval jsem si obrovské sluneční mandaly do písku a v nich jsem meditoval. Stával jsem hodiny ve vodě a zíral na jedno místo na horizontu. Našel jsem neuvěřitelný klid. Začal jsem být hodně emotivní, hodně jsem si zpíval a postupně jsem se snažil zase vrátit do toho, že tam kvůli něčemu jsem.
Co si myslíte, že byla vaše největší výhoda?
Myslím, že hlavně to, že jsem si v prvním půlce udržel čistý štít a nikomu jsem nelhal. Díky tomu mi pak věci začaly dávat smysl. Zjistil jsem, že vím přesně, co dělám a proč tam jsem. Viděl jsem, jak to ostatní neví, tím jaké měli vztahy. Někteří se spolu už ani nebavili. Já jsem nic takového vůči nikomu necítil, a tím pádem jsem měl velice hezké vnitřní prostředí. Uvědomil jsem si, že tam všichni máme stejnou šanci na výhru, protože v té skutečné podstatě jsme všichni stejní.
Jste hrdý na to, jak jste vyhrál?
Beru to jako jedno velké štěstí, že se mi to podařilo vyhrát takhle čestně. I v té americké sérii se to povedlo snad jen jednou Ozzymu, který to také zahrál jako kámoš.
