Eliška Rysková 
Svou štaci jsem zahájila v kině Světozor dokumentem Tichá láska. Aga se po smrti matky přestěhuje zpět do Polska, aby si mohla vzít do péče svého mladšího bratra. Kvůli uznání opatrovnictví musí ale přede všemi tajit lásku k partnerce Maje. Přes vážnější situace zde najdeme i vtipné momenty, jejichž původcem je dospívající chlapec.
Zpětně se poněkud stydím, že jsem cestou do Bio Oka neměla v podstatě žádná očekávání. Ale o to větším překvapením Naděje až do konce byla. Ukazuje životy čtyř obyčejných lidí s diagnózou neurologického onemocnění ALS – amyotrofické laterální sklerózy, která navzdory tomu, že může postihnout kohokoli, rozhodně není v širokém povědomí veřejnosti. Po filmu následovala velmi příjemná debata, které se kromě členů štábu účastnil i jeden z protagonistů, Vladimír Mikuláš s manželkou Denisou. Nečekaně jsem se více smála, než měla na krajíčku, což považuji za obdivuhodné vzhledem k vážnému tématu. Doporučuji zapnout televizi 21. června (Světový den ALS), kdy by měli dokument vysílat.
Nejvíce lidí přišlo do Světozoru na Sny z večerky, mezigenerační dialog mezi So s Dannym a jejich rodiči, majiteli večerek na předměstí Los Angeles. Líbilo by se mi, kdyby režisérka šla ještě trochu do hloubky, více rozvedla zvláště neveselé motivy. Ale i bez toho jsem se dozvěděla něco nového.
Život jako každý jiný byl pro mě osobně nejméně zajímavý. Témata vyrůstání ve filmařské rodině a mentální nemoci rodiče by mohla být podána záživněji, možná s větší spoluprací matky režisérky Faustine Cros. Navíc mě (nejen na začátku) rozptylovalo publikum. Lidé se trousili po úvodních titulcích, v zadních řadách si povídali. Byla to má druhá návštěva Evaldu a takové chování jsem nečekala, přece jenom jde o festival, který nemusí zajímat všechny pravidelné návštěvníky kin.
Skleněný strop v Ústřední knihovně mě rozezlil. O problému nerovnosti platů mužů a žen jsem věděla, ale považovala jsem ho spíše za záležitost méně vyspělých zemích. Jak jsem se mýlila. Dokument byl chvílemi až zahlcující, toužila jsem mít u sebe papír a všechna ta čísla si psát, abych je mohla později použít.
V Kině Atlas si mě asi na nějakou dobu zapamatovali, jelikož jsem tam přešlapovala už půl hodiny před začátkem a nenásilně je tak donutila k odemknutí sálu. Šťastný člověk je časosběrnou observací rodiny, ve které jeden z rodičů prochází procesem tranzice. Opět bych chtěla větší sdílnost partnera, když už s natáčením souhlasil.
To byly letem světem mé zážitky z Jednoho světa. Zvládla jsem vidět šest filmů během čtyř dní. Příští rok si určitě nechám delší časový rozestup mezi filmy na úplné zpracování dojmů a poslechnutí více zajímavých debat. Rovněž nebudu terčem zvednutých obočí po přiznání se k tomu, kolikrát jdu ten den do kina.
