Cestuji velmi ráda, ale ve Francii jsem ještě nebyla, návštěva jejího hlavního města byla tedy mou první zkušeností s ní. Stihnout Paříž za víkend se nezdálo možné, ale pokud tato podmínka znamenala, že se podívám na tak dlouho očekávané místo, stálo to za to risknout.

Velikou nevýhodou studia v Olomouci je pro mě její poloha. Cestu vlakem na Moravu – pro mou babičku spojenou s víceméně šťastnou vzpomínkou na dětství – si tak dobrovolně dopřávám dvakrát týdně. Ovšem pro mě jde jen zřídka o vyloženě radostný zážitek. Většinou je s ním spojen stres a frustrace. Především kvůli zpoždění, které dostanu zdarma ke „každé“ jízdence. Naštěstí si neúčtují nic navíc, tím by mě opravdu pobavili, už tak mě to měsíčně stojí polovinu kolejného.

Tak jako minulý březen jsem se i letos těšila na Jeden svět, mezinárodní festival filmů o lidských právech. Kvůli neodkladným povinnostem jsem se rozhodla dopřát si pouze dva filmy, a to ty, které jsem vyhodnotila jako nejzajímavější. A že jsem si uměla vybrat.

Po minulém článku, ve kterém jsem se zamýšlela nad současnou nižší návštěvností kin, by bylo dobré doporučit potenciálním divákům několik titulů hodných jejich pozornosti. Aby se místo tápání v temnotě třeba i začali těšit na příští návštěvu kina.

Proč už dneska nechodí do kina tolik lidí jako dříve? Myslím, že tato skutečnost jistě netrápí jen mě. Rozhodně se jí musí zabývat provozovatelé kin, které ztenčené publikum stojí peníze. To následně stojí více i mě, jelikož kino zdraží, aby stále vydělávalo. Z jakého důvodu tedy už (tak často) nevyhledáváte přítmí kinosálu?

Portrét královny, nový dokument o zesnulé Alžbětě II., nejdéle vládnoucí panovnice Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, by rozhodně neměl zapadnout mezi ty ostatní, často pořady televizního formátu, kterých za královnin dlouhý život vzniklo tolik. Vychází ze stejnojmenné knihy Paoly Calvetti. Ta osobně požádala Fabrizia Ferriho o natočení a nafocení tohoto snímku. Ferri si byl vědom zodpovědnosti, kterou tím na sebe bere. Kývl tedy až poté, co si byl jistý, že našel silný úhel pohledu.

V novém česko-slovenském filmu Úsvit sledujeme těhotnou Helenu (Eliška Křenková), která s manželem buduje dělnické město po vzoru baťovského Zlína. Pár dní před slavnostním zkolaudováním je ovšem na staveništi nalezena mrtvola novorozence s ženským i mužským pohlavním orgánem.

Díky Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět jsem mohla v březnu vyzkoušet pohodlnost sedadel v pěti různých pražských sálech.

Impulsem k sepsání mých pocitů byl nedávný koncert v Rudolfinu, nosím je v sobě však již několik let. Situace se naneštěstí (či naštěstí – mám alespoň o čem psát) zhoršila natolik, že již nemohu jen nečinně přihlížet. Už toho bylo moc.

Poslední uvedený film Jany Počtové, dokument Šťastně až na věky, nahlíží do pětice vztahů, z nichž alespoň polovinu by společnost zřejmě označila za „netypické“. Seznámíme se s milenkou Dagmar, otevřeným vztahem Šárky a Sandyho, Mirkou hledající po nevěře manžela nový vztah na internetové seznamce, monogamním vztahem věřících Kristýny a Mirka a polykulí, kde nebinární Fró chodí s Honzou, jenž žije s Andreou, která se vídá s Jakubem, jenž je s Michaelou.