Otázky

Víte, jak poděkujete člověku za pin? Pindík

Víte, jak říct entům, ať jdou s vámi? Dementi

Nabízí se ovšem jedna otázka ještě agresivnější a zlomyslnější, než všechny předchozí. Důkaz implikace mezi bytím a filosofováním. Ta, která napadá inteligenci a schopnost argumentace. Je to otázka: „Proč?“ Otázka, kvůli které jsme vymysleli speciální formy odpovědi „Nevím.“, abychom zastřeli vlastní nevědomost. „Pro slepičí kvoč.“, „Aby ses měl na co ptát.“, a mé oblíbené: „Prostě proto.“ Je to otázka, která dokáže kohokoli dohnat k šílenství, ale zároveň takové nitro lidstva. Mnohokrát stála právě tato čtyři písmena za velkými objevy. I tazatel ale musí dát pozor na červené tlačítko v oblasti komunikace - odpověď na otázku otázkou. „Proč?“ „Proč ne?“

Pak jsou tu otázky, které pokládám za nejtěžší a nejzásadnější. Jsou to ty, které klademe sami sobě. Otázky, podle nichž se definujeme a zakládáme na nich vlastní identitu. Ty, které nelítostně přichází na hranici deliria a střízlivosti. Rozcestníky našeho putování. Obřadně vystrojené momenty šeptavého ticha. Ty, které tisíckrát přeškrtneme, pokaždé v domnění správné odpovědi. Tíživé manifesty pochybností. Palčivé důkazy vlastní existence. Otázky, které si lidé pokládají napříč věkovým, genderovým i sociálním spektrem. Ty, které jsme již tolikrát uzavřeli, a přesto se dychtivě plazíme za jejich vyvrácením. Otázky mlhavě určující naše ambice a preference. Ty, které nezbytně stojí před každým větším rozhodnutím. A ač to vyzní víc klišoidně, než bych sám chtěl, právě to jsou ty otázky, které mě samotného dokážou dopálit nejvíce. Přesto mi však každý náčrtek řešení či jen uvažování nad možnými odpověďmi dodává sílu a elán k pohlcení jejich tajemného krásna.