Adam Baštinec Jiří Osina starší si dobře pamatuje začátky lední umělé plochy v Kroměříži. „Jako malí kluci jsme to tehdy sledovali. V listopadu roku 1970 udělali ledovou plochu, byly tady jenom sloupy kolem dokola, do toho se natáhly lana a na ně se zavěsily lampy, samozřejmě ještě chladící věže a šatny, které byly asi dvacet metrů od plochy. Takže kolikrát jsem došel na led už s tupými bruslemi,“ popisuje dnes už nepředstavitelnou situaci.
S novou plochou se toho dost změnilo, muži se postupem času přesunuli z areálu Hané, kde dřív hráli svá utkání na zamrzlých plochách. „Vzpomínám si, že jsme přišli k hotové ploše v sedm ráno a valili jsme oči, ledaři nás tam nechtěli pustit, ale odpoledne už tam bruslilo asi pět set lidí.“
V sedmdesátých letech se začaly dělat úplně první nábory do žáků a dorostu. „Trénoval jsem na veřejnosti přešlapování, abych se dostal do mužstva. Měl jsem tehdy dvanáct let a přišel jsem na nábor ve svetru a s bruslemi, tenkrát dorazilo asi 150 kluků v rozmezí pěti let. Trenéři postavili kuželi na plochu a my jsme je museli projet, za pětačtyřicet vteřin jsem slyšel: „Ty běž tam,“ pak jsem zjistil, že mě vybrali.“
V prvním mužstvu nastupovali velcí hráči kroměřížské hokejové historie. Lidé byli namlsaní novým prostředím a chodili ve velkém počtu na mistrovská utkání. „To bylo řevu při zápase. Franta Machalů byl ohromně populární, jeho známí mu prostrčili na led baňku z pleskačky před zápasem, aby se posilnil. Člověk ale nemohl nic vypustit, jinak by mu nadávali.“
Lidé při zápasech stáli kolem celé plochy, vynalézavější se snažili vyšplhat na místa, odkud by lépe viděli na své oblíbence. „Tenkrát chodilo stabilně 500 lidí, ale nevím, co si ti vzadu dávali pod nohy, někteří viseli i přes mantinely.“ Později se zařídila rozmontovatelná tribuna z nedalekého Tlumačova, kterou si vždycky klub vypůjčil na utkání.
Mezi třetinami nejezdila klasická rolba, která upravovala led, ale sáně se sudem. „Po první třetině se led nedělal vůbec a v další přestávce se připevnil sud na sáně s horkou vodou, do něj se vyvrtaly díry, a jak sáně jely, tak voda kropila led,“
Táta v roli trenéra
Po vojně se Jiří Osina vrátil zpět k mužstvu, v něm ale za tu dobu skončila éra opěvovaných rodáků a v mančaftu se to hemžilo cizími jmény, které vůbec neznal. „V týmu bylo devadesát hráčů z Přerova, už jsem se tady necítil dobře,“ říká Osina. S hokejem ale neskončil, hrál pak v „béčku“ a po třicítce ho ještě přemluvili kamarádi, aby jim pomohl v nedaleké Chropyni.
K trénování se dostal tím, že dal své dva syny na hokej. Bylo potřeba každé pomocné ruky, tak začal pomáhat v přípravce a postupně šel se starším synem až skoro do dorostu. „Jirku jsem vzal poprvé na led v šesti letech, ale on se neudržel na bruslích, pořád padal, říkal jsem manželce doma, z něho hokejista nikdy nebude,“ říká otec.
Jeho syn se ale později prosadil a odešel do extraligového Zlína, kde působil v dorostech a juniorech. „Bylo to náročné, čtyřikrát týdně tréninky a o víkendu dvojzápasy, ze kterých jsme se vraceli pozdě večer. Musel jsem kolikrát za komančů utíkat z práce, abych dorazil včas na trénink.“
Tehdy trénovali nadšenci, stadion ještě nespadal pod město, a tak se peníze sháněli všemožně. „Táta byl skvělej trenér, cvičení dělal formou her. Do teď mám po něm schovanou helmu, je to takovej sběratelskej kousek,“ směje se syn Jirka Osina.
Po sedmi letech s trénováním skončil. „Byla to oběť. Za to trénování jsem dostal 270 korun za měsíc, takže když jsme vyhráli na Kometě, poručil jsem rodičům baňky fernetu a měl jsem po výplatě,“ říká s úsměvem.
Zimní stadion se jim stal druhým domovem, své dva syny pravidelně bral na zápasy mužů. „Když jsem byl dítě, tak se tady nehrál špatný hokej, tehdy tady působil třeba Jankovič, jako malý jsem měl ke komu vzhlížet,“ vzpomíná syn Jirka.
Památné semifinále s Olomoucí
Na otázku, který zápas byl nejslavnější v historii kroměřížského hokeje, všichni, kteří sledují hokej ve městě, zdůrazní sezonu 2002/03. Ne jinak je tomu i u Osinů. Otec tehdy sledoval, jak si počíná na ledě jeho syn a ten nezažil jen tak obyčejný zápas.
„Dopita se tenkrát vrátil z Edmontonu z NHL do Olomouce a v domácím zápase břinkl Jirku do obličeje dvanáct vteřin před koncem třetiny, v práci mě pak dořvali, že se přijeli podívat na Dopitu a on se nechal vyloučit,“ vypráví historku otec.
Syn to ale tenkrát nijak nevnímal a v zápase se soustředil hlavně na výkon. „Když jsem byl mladej, tak jsem byl často nervózní, vím, že na stadionu byla snad miliarda lidí, ale jinak si na detaily nepamatuju,“ dodává syn.
I když strávil téměř osm let po jiných, kde si zahrál třeba slovenskou extraligu v Trenčíně, první ligu v Šumperku, Prostějově a naposledy v Přerově, tak se nakonec do Kroměříže vrátil, nyní tady hraje krajský přebor. Jako ponížení, že v životě okusil vznešenější mety, to ale nebere. „Je to o kamarádství, na druhou stranu je to sport a musí to nějak vypadat,“ říká s důrazem Jirka mladší.
Syn ve stopách otce
Kromě hraní krajského přeboru se Jirka Osina mladší věnuje trénování dětí, stejně jako kdysi jeho otec. A po vzoru otce upřednostňuje hry před drilem. „U mládeže by se nemělo hledět na výsledky, ale zase je nutné říct, že je to výkonnostní sport a nikdo nechce prohrávat.“
Změnu, která postihla kroměřížský hokej, bere jako nutnou a správnou. Výchova mladých hráčů je budoucností klubu. „Hlavní cestou je výchova malých hokejistů nejen po sportovní stránce, ale i po té lidské,“ prozrazuje na závěr syn Jirka, který na zimním stadionu působí jako ledař.
