Dominik Boček 
Církevní statistiky jsou neúprosné. I přes náboženskou svobodu nabytou pádem komunistické diktatury počet lidí hlásících se ke konkrétní církvi či víře klesá. Sociolog Tomáš Halík je přesvědčen, že v Česku není zastoupen ateismus v míře, jakou společnost běžně předpokládá, nýbrž že převládá tzv. „něcismus“, neboli víra v cosi mimo zavedené náboženské systémy.
Římskokatolická církev, která je v Česku zastoupena ze všech náboženských společností nejvíce, se na lokální úrovni pokouší o sebereformaci, aby zabránila odlivu věřících a úpadku do bezvýznamnosti. První vlaštovkou je projekt Propojeni Arcidiecéze olomoucké, plán „revoluce zdola“ koordinované „shora“. Během čtyř let má na základě podnětů z jednotlivých farních buněk dojít k reorganizaci, přizpůsobení se moderním podmínkám a zpřístupnění církev lidem, kteří do kostelů běžně nechodí.
Důvodem ke změně zavedených pořádků není pouze úbytek věřících, ale také nedostatek kněží. Stávající buď odchází do penze nebo se objeví nějaký sexuální skandál, tudíž arcibiskupství hledá metody, jak je „uklidit“, aby nebyli na očích veřejnosti. Tímto způsobem v poslední době „zmizel“ například bývalý kaplan pro mládež děkanátu Svitavy. Kněžský seminář je téměř vyprázdněný a když už se někomu podaří dokončit studium, z osobních důvodů odloží ornát do skříně a zažádá o dispens (přestává vykonávat kněžskou službu). Personální krize vede k tomu, že v případě nemoci neexistuje náhrada. Celý systém církevní hierarchie tak stojí na bedrech „pár lidí“, kterých každým rokem ubývá. Nátlak na zmírnění celibátu, kvůli němuž někteří novokněží končí, je zatím bez výsledku, o svěcení žen ani nemluvě.
Když Noemovi teče do archy
Načasování projektu Propojeni na období let 2026 až 2029 je ovšem zajímavé kvůli jednomu nenápadnému, ale o to podstatnějšímu detailu. O krizi, která se neustále zhoršuje, musely církevní špičky vědět nejpozději od roku 2012, kdy se zveřejnily statistiky sčítání lidu za předcházející rok. I sama církev si dělá svá interní šetření, takže o potenciálním problému věděla z více zdrojů. Navíc existují biskupské „inspekce“, kdy si může vedení ověřit stav věcí osobně. Až doposud se o žádných změnách nemluvilo ani náznakem. Ještě aby ano, když v Praze sídlil dvanáct let Dominik Duka, ztělesnění církevního konzervatismu, jehož vystřídal bývalý olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který svůj úřad zastával třicet let. Plánované zakončení projektu Propojeni vychází shodou okolností na poslední rok, kdy bude stát poskytovat podporu na provoz v rámci církevních restitucí. 1. ledna 2030 totiž vyprší sedmnáctileté přechodné období dané zákonem z roku 2012, po které mají církve v Česku čas na přípravu, jak budou řešit své financování po skončení vyplácení náhrad za škody způsobené totalitním režimem. Příspěvek vyplácí stát jednou za rok v lednu, poslední platba tedy proběhne nejpozději 31. 1. 2029. Další finanční náhrada bude pokračovat až do roku 2043.
Druhým aspektem majetkových strastí a vedlejším produktem úbytku věřících je spousta prostor, nejčastěji kostelů, kaplí a farních úřadů, které buď svou kapacitou dalece přesahují potřeby farností, nebo jsou využívány zcela minimálně, ne-li vůbec. S tím se pojí nákladná údržba, kterou si farnosti často nemohou dovolit pokrýt, a proto se obracejí s žádostí o dotace na místní zastupitelstva, popřípadě na kraje a ministerstvo kultury. Možná se ptáte, proč jim církevní autority neposkytnou peníze z restitucí. Bůh ví, proč... Dalo by se říct, že je to po Kristově vzkříšení, „církevní mafii“ Opus Dei, templářích a vatikánském podzemí jedna z největších církevních záhad.
Zrekonstruujte tento chrám a do tří dnů ho zase zbořím
V římskokatolické církvi dochází ke změnám velice zřídka, pokud vůbec, navíc se značným zpožděním a velice pomalu a zdlouhavě. Druhý vatikánský koncil, který otevřel okna, aby vyvětral staletou církevní zatuchlost a zatuhlost a přinesl svěží vítr liberálnějších poměrů, dodnes zůstává „třískou v oku“ ultrakonzervativním proudům, které na svém dogmatickém přístupu lpí do té míry, že politizují své názory pod značkou „tradiční (křesťanské) hodnoty“ jakožto ideální model fungování společnosti. Tomuto přístupu se říká katolický integralismus. V Česku jsou jeho viditelnými reprezentanty Akce D.O.S.T. s Michalem Semínem, Aliance pro rodinu a SPD Tomia Okamury. KDU-ČSL, přestože je hlavním politickým reprezentantem křesťanských názorů, není kupodivu radikální. V zahraničí tímto netolerantním způsobem fungují například polské Právo a spravedlnost, maďarský FIDESZ a okolí amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Projekt Propojeni je jednoznačně pozitivní změnou obvyklého přístupu k reformám. Od naprostého odmítání přes opatrné přijímání v řádech staletí a desetiletí jsme se dostali na úroveň, kdy se věřící avizovaných změn možná i dožijí. Co konkrétně plán obsahuje? Skládá se ze čtyř ročních etap: naslouchání, rozlišování, rozhodování a propojení. Proč zrovna tato pojmenování? V církvi je zvykem používat květnatý jazyk se vzletnými názvy nejčastěji tam, kde se snaží zakrýt pravou podstatu věcí nebo tam, kde má navodit dobrý dojem a zamaskovat obsahovou či jinou vyprázdněnost. První fáze má proběhnout již letos, a to formou diskuze. Ve farnostech vznikají skupiny, které se budou přípravou reformace zabývat. Základem je pět „propojovacích“ pilířů: slavení neděle, farní rodina, služba evangelizaci, kněžské společenství a správa majetku. Ve druhé fázi proběhne analýza odpovědí, které skupinky během roku k jednotlivým pilířům vypracují a bude se pokračovat v diskuzi. Třetí fáze obsahuje shrnutí a analýzu poznatků z předcházejících dvou let a přípravu sady opatření, které se v posledním, čtvrtém roce (2029) začnou zavádět do praxe. Při konkrétním prostudování může člověk nabýt dojmu, že v olomouckém arcibiskupském paláci objevili Ameriku.
Například pilíř farní rodiny se týká návrhu spojování farností do větších administrativních celků, což trochu nabourává systém církevní správy. Nejnižší jednotkou je farnost/vikariát. Obvykle působí na území obce, v případě větších měst v místních částech. O úroveň výše je děkanát, který je analogický okresům. Nad děkanáty je diecéze/arcidiecéze, kterou lze přirovnat ke krajům. Olomoucká arcidiecéze má 21 děkanátů a 418 farností. U mnohých farností už dávno došlo ke zrušení a převedení správy pod jinou. U spousty dalších to funguje obdobně s tím rozdílem, že si zachovávají formální samostatnost, ale prakticky jsou rovněž zaniklé, jelikož nemají vlastního kněze. Místo něj vykonává duchovní správu tzv. administrátor excurrendo, kněz dojíždějící z jiné farnosti. Podle výroční správy za rok 2024 takto funguje 231 farností, tedy více než polovina. Tento údaj už je ale patrně zastaralý, jelikož v loňském roce byl vysvěcen pouze jeden kněz a spousta dalších odešla v létě do penze. Další výroční zpráva vyjde patrně až ve druhé polovině roku. V kněžském semináři bylo v roce 2024 14 studentů, z toho jenom tři pro olomouckou arcidiecézi.
Dalším sporným bodem je slavení neděle. U farností spravovaných excurrendo je častým problémem zaneprázdněnost dojíždějícího kněze. Mše jsou kvůli tomu nahrazovány bohoslužbami slova, které vede pověřený laik. Do konce minulého roku platil dočasný dispens arcibiskupa Josefa Nuzíka, který umožnil ze závažných důvodů účast na mších distančně skrze přímé přenosy. Pilíř se zabývá problematikou nedostatku mešního pokrytí a uvádí jako návrh řešení k prodiskutování bohoslužby slova a dojíždění na mše do jiných měst, případně střídání modelů. Krom toho, že tento způsob se už dávno uplatňuje, tak formu dojíždění využívají především věřící, jimž je jejich místní kněz nesympatický.
Pilíř farní rodiny se dále zmiňuje i o roli pastoračních rad, což je demokraticky volený poradní orgán kněze ve farnosti. Úroveň fungování se liší v závislosti na kompetentnosti faráře a věřících. Co vlastně dělá? To je další z mnoha církevních záhad. Obdobně fungují i ekonomické rady. Není žádným tajemstvím, že lidé v církvi (a nejen v římskokatolické), zejména na těch nejvyšších funkcích, jsou finančně negramotní. Ať už ti, kteří mají přímý vliv na přerozdělování peněz, nebo ti, kteří je utrácejí za naprosté nesmysly a u důležitých položek rozpočtu jsou naopak šetřiví. Nebo dokonce bohatí sponzoři (místní farníci), kteří využívají peníze jako nástroj mocenského vlivu na faráře k udržení statutu quo.
Plán jistě dobrý
Projekt Propojeni byl představen před měsícem, na konci prosince loňského roku. Krom bodového schéma a obecných frází se zatím neví nic konkrétního. Za podklady k diskuzi o jednotlivých pilířích slouží materiály od arcibiskupství. První z nich se zveřejní začátkem března. Arcibiskupství uvádí, že data zveřejnění jsou pouze orientační. Proč se na první materiály musí čekat dva měsíce? Proč je jejich zveřejnění načasované pro každý pilíř zvlášť s odstupem několika týdnů, když uzávěrky pro odpovědi se navzájem překrývají? Zatím máme k dispozici pouze nepřehledné statistiky sčítání účasti na nedělních mších a také data, která ukazují snížení počtu věřících za posledních cca třicet let o polovinu a výhled předpokládaného poklesu počtu kněží v aktivní službě do roku 2035 ze současných 223 na 113. Projekt, který má tyto problémy řešit, je v jádru bezpochyby dobrý. Je v něčem háček? Samozřejmě, že ano.
Reorganizace s sebou přinese také konsolidaci financí. Proč je konec projektu naplánovaný na rok ukončení státní podpory, aniž by se počítalo s patřičnou časovou rezervou pro případ, že by se implementace zadrhla? Jsou předpokládané statistické predikce černým scénářem, jemuž se má předejít, nebo realitou, které se má plán přizpůsobit? Co bude po roce 2035? Jaký má být výsledek projektu? Dlouhodobá strategie fungování arcidiecéze, nebo pouze plán na přechodné období, který stabilizuje situaci a poskytne čas s vymyšlení udržitelného systému, který zároveň podpoří růst?
Dále je problém s délkou projektu. Jestliže je strašákem rok 2035, není rok 2029 jakožto termín realizace návrhů poněkud šibeničním termínem? Následujících pět let se jeví jako příliš krátká doba na to, aby mohly změny přinést hmatatelné výsledky. Úbytek aktivních kněží pocítí arcidiecéze už při samotném plánování. Na rok 2030 se počítá s rozdílem třiceti duchovních oproti současnému stavu. Jak tomuto problému hodlá diecéze čelit?
A konečně ten nejzásadnější problém. Celý úspěch spočívá v tom, kolik lidí a do jaké míry se bude na přípravě podílet. Zdaleka ne všichni věřící jsou natolik angažovaní a mají chuť, náladu a čas zabývat se interními záležitostmi církve. Výsledkem může být stav, kdy pracovní skupinky vyjednají s vedením diecéze plán, který se nebude řadě lidí líbit. Místo slibované reformy se bude v lepším případě přešlapovat na místě, nebo realizované změny způsobí více škody než užitku.
Není jasné, jak se k existenční otázce arcidiecéze postaví vedení v budoucnu. V již zmiňovaném roce 2035 bude v důchodovém věku i současný arcibiskup.
Nadějné vyhlídky?
Už nějakou dobu se v římskokatolické církvi mluví o „nových duchovních (kněžských a řeholních) povoláních“. V překladu to znamená, že lidé v církvi jsou si vědomi, že opětovné naplnění kněžských seminářů (a potažmo i klášterů) je nereálné. Ať už kvůli studiu, vysokým nárokům na kněze jakožto sociální pracovníky a zároveň nepříznivým platovým a životním podmínkám. Jenže církev je svázaná staletými tradicemi, jejichž narušení by mohlo vést k dalšímu rozštěpení. Předpokládaným scénářem je vytvoření paralelní duchovní struktury, která bude nějakou dobu fungovat souběžně se stávajícím systémem církevní hierarchie, než dojde k postupnému nahrazení nebo převážení jednoho z nich. Nové duchovní pozice by tak mohly nahradit nedostatek kněží. Nic takového ale na lokální úrovni uskutečnit nelze. Zatím se počítá s větším zapojením pověřených laiků, což je ale pouze dočasné řešení, které navíc kvůli Kodexu kanonického práva neřeší nedostatek kněží v jejich výlučných povinnostech. Možnosti reformy místních církevních samospráv jsou velice omezené, pokud ve Vatikánu nedojde ke změně přístupu. Jistou naději přinesl pontifikát papeže Františka, kdy došlo k realizaci synodální cesty, která má být předstupněm k hlubší reformě církve. Ze strany konzervativců se však toto úsilí nesetkalo s pochopením a není jisté, zda Lev XIV. na Františkovu práci naváže.
Církev zřejmě projde v nadcházejících letech zásadní proměnou. Lokální snahy by mohly přispět k tomu, aby se jednalo o přehodnocení stávajícího systému i ve vyšších patrech. Jenže zatím se nezdá, že by se podobným způsobem experimentovalo i jinde. Změna kurzu korábu apoštola Petra se ale neobejde bez spolupráce s ostatními křesťanskými denominacemi. Kdy jindy než v časech změn je šance posilovat snahy o ekumenizaci a sjednotit rozdrobené křesťanství?
