Tomáš Mudruňka 
Kapela Pixies, která vznikla již v roce 1987, je známá pro svou zásadní roli v alternativní hudbě. Přestože se po roce 1991 kvůli napětí mezi frontmanem Charlesem Thompsonem (Black Francis) a tehdejší baskytaristkou Kim Deal rozpadla, zanechala nesmazatelný otisk albem „Surfer Rosa a Doolittle." Tyto desky ovlivnily celou generaci hudebníků – například Kurt Cobain přiznal, že techniku „loud-quiet-loud“ použil v písni „Smells Like Teen Spirit" právě díky Pixies. Po návratu v roce 2004 se kapela znovu etablovala, ale do roku 2013 nevydávala žádnou novou hudbu. Od roku 2016 byla klíčovou členkou Paz Lenchantin, ta kapelu ale minulý rok opustila. Nová baskytaristka Emma Richardson na začátku roku absolvovala turné, kde Pixies přehrávali kompletní alba „Bossanova" a „Trompe Le Monde," a hladce zapadla do dynamiky kapely. Sám jsem je viděl v Amsterdamu a byl jsem její energií a hlasovou kvalitou nadšen.
Atmosféra mezi temnotou a nostalgií
Název alba „The Night the Zombies Came" naznačuje temnou atmosféru zombie apokalypsy. Přestože se nejedná o čistě konceptuální desku, skladby na sebe přirozeně navazují a společně vytvářejí komplexní obraz. Úvodní píseň „Primrose" posluchače vtáhne svou melancholií a vzpomínkovým nádechem. Zajímavostí je, že se jedná o první skladbu Pixies, kde zpívají všichni členové kapely. Následuje energická „You’re So Impatient," hlavní singl alba, který na mě jako singl působil tradičně až průměrně, ale v kontextu alba skvěle zrychluje tempo a nastavuje dynamiku. Titulní skladba „Jane" (The Night the Zombies Came), je skladatelsky zajímavá. Písnička ve sloce zní skoro jako dětská říkanka, v refrénu však nabírá urgenci. Naopak minimalistická „Chicken," která byla rovněž vydána jako singl, zaujme svou jednoduchou, ale dokonale funkční strukturou.
Hudební experimenty a návraty ke kořenům
„Hypnotized" a „Johnny Good Man" jsou písně, které opět zrychlí tempo desky. Do popředí se dostává Joey Santiago, který svým často psychedelickým, bombastickým hraním nenechá žádného posluchače chladným, jeho kytarová práce přidává skladbám další rozměr a zcela posluchače vtahuje do atmosféry alba. „Oyster Beds" pak svou syrovostí připomíná kořeny kapely a to hlavně album „Trompe Le Monde." Charles Thompson zde má moment svého typického křiku, kterého je na desce pomálu, ale když už přijde, tak svojí agresí a urgencí nezklame. Za slabší momenty alba považuji skladby „Ernest Evans" a „Kings of the Prairie," v souboru 13 skladeb se lehce přeslechnou a nenabízejí posluchači dostatečně zajímavé momenty. „I Hear You Mary" je gothická píseň, na které se producent Tom Dalgety opravdu vyřádil. Nechybí zde různé vesmírné prvky dokreslující děsivý obraz písně.
Nový hlas, nová energie
Skladby, v nichž dominuje nový hlas Emmy Richardson, jako například „Motoroller, Mercy Me" a závěrečná „The Vegas Suite," přinášejí svěží harmonii s vokály Black Francise. Svojí hru na basu má samozřejmě v malíku a je vždy přesná. Právě skladba „The Vegas Suite" zakončující album je jedním z vrcholů – od poklidného folku se přes proměnlivé pasáže rozvine v epickou rockovou skladbu, kde Santiago exceluje na kytaru. Klávesy v závěru dodávají písni emocionální hloubku, i když na ně živě nikdy nehrají a nutí posluchače pustit si desku znovu.
Výjimečné oživení po dvou letech
I když první čtyři alba jsou ve většině pro fanoušky nedotknutelné, Pixies vydali po dvou letech podle mého názoru nejlepší seznam písní od jejich znovuzrození a podobně jako pět let staré album „Beneath The Eyrie" bych jej dokázal zařadit mezi klasické desky. I přes téměř 40 let na scéně dokážou zůstat relevantní a objevovat nové hudební polohy, aniž by ztratili svou identitu. Nové skladby ukazují přirozený vývoj a svěží energii, kterou kapele vdechla Emma Richardson. I proto si myslím že stojí za to jim dát opět šanci a netrpělivě očekávat, s čím přijdou příště. Charles Thompson má již napsané nové písně, a tak se můžeme jako fanoušci již společně těšit.
