Vyvijalová Adéla To mi to takhle o jednom pátečním večeru zase nevyšlo. Dobíhala jsem na hlavní nádraží na autobus a stihnula jsem mu akorát zamávat. Tyhle situace už mě ale nevytáčí, většinou tasím knihu nebo něco jiného, co se dá číst a snažím se zkrátit si čekání. Takže jsem automaticky sáhla do tašky pro časopis, vyhlídla místo k sezení a chtěla se začíst. Ale ouva.
Plně rozumím tomu, že reklama je v dnešním světě věc potřebná, bez ní by si asi nikdo nic moc nevydělal. A nově umístěná velkoplošná obrazovka na hlavním nádraží, která sype jednu reklamu za druhou je toho... Příkladem nebo důkazem? Snad obojím. Jenomže někde tolerance končí. Moje tedy ano. Nejenže na vás každá reklama nevkusně řve, po pěti minutách zjistíte, že se už ničeho nového ani nedočkáte, takže pokud vám další autobus jede dejme tomu za hodinu, můžete si být jistí, že než nastoupíte, budete znát spoty nazpaměť, ať chcete nebo ne. Chvíli jsem se tedy ještě bránila a zaujatě sledovala písmenka, než jsem zjistila, že to nepůjde. Aby to ale nebylo všechno, musíte si počkat, až odbije celá. To se člověk teprve poměje, když se k agresivním výkřikům z reklam přidá šumění fontánky v pozadí doprovázené známými melodiemi světové klasické hudby! Město to má opravdu dobře vymyšlené. Svým obyvatelům nabízí věru nekonformní zážitek.
Dopadlo to ale dobře. Nenechala jsem se zblbnout natolik, abych si nevšimla, že můj autobus přijel. Sice jsem ještě cestou trochu záviděla neujíždějícím typům, ale později jsem se s večerem stráveným na olomouckém nádraží smířila. Koneckonců, při symfonii fontány a reklam jsem se vydatně nasmála.
