Zuzana Langrová
Nedaleko, na paloučku jménem Varna, právě prováděli víly své noční reje. Jedné z nich vnukl Osud myšlenku na návrat domů. Samozřejmě to zařídil tak, aby víla měla neskutečné nutkání jít Ztracenou ulicí. A tak ona velkoměstská žínka, zmatena náhlým popudem zvolit delší trasu, kráčela ulicí, která jí byla předurčena. A pak to uslyšela. Ty srdceryvné zoufalé zvuky. Šla za nimi, až spatřila kotě krčící se v tmavém rohu. Neměla to srdce nechat ho tam. Rozhodla se vzít si vyplašené zvířátko k sobě. Přesně jak Osud zamýšlel.
Nesla jej v něžném vílím objetí do svého příbytku. Příbytku, ve kterém bydlí společně s mnoha dalšími vílami a skřítky, kteří přijíždějí do Olomouce z různých koutů naší zemičky, aby se stali chytřejšími. Nebo se o to alespoň pokusili. A protože i mezi skřítky a vílami se najdou rebelové, kteří mají potřebu porušovat předepsaný řád a pořádek, ten příbytek hlídá přísná vrchní víla. Ta nestrpí jakékoliv porušování příkazů a zákazů, mezi které patří také zákaz vpouštět do tohoto obydlí jakoukoliv zvěř.
A tak byla víla nucena, navzdory svému zvyku kráčet ladně a vzpřímeně, přikrčit se a proplížit se, s kotětem v rukou, kolem jeskyně vrchní víly. Když konečně stanula ve svém doupátku, které sdílela s dalšími třemi vílami, nalila koťátku trochu mléka a uložila jej do teplé mechové přikrývky. Druhého dne, časně z rána, vydala se dobrá víla i se svým nalezencem zpět do Ztracené ulice, kde chtěla najít někoho, kdo kotě postrádá. Ptala se lidí, které potkala, ale podle nich se nikomu v okolí žádné kotě neztratilo. Už chtěla svou snahu vzdát, když ji oslovila drobná dívka. Nebyla to víla, byla to princezna, ale přesto jí osud kotěte nebyl lhostejný. Osud ji poslal do Ztracené ulice ještě dříve než vílu, aby kotě krmila. Tenkrát si ještě myslel, že kotě najde cestu domů. Po třech dnech naznal, že se tak nestane a poslal kotěti vílu, aby si ho vzala k sobě. Ona to udělala – je těžké vzdorovat Osudu, jenže si ho nemohla nechat. Její otec, vládce lesa neměl kočky rád a její bratr pokaždé začal kýchat, jakmile přišel do styku s kočkou. Naopak princezna si kočku velmi přála, stejně jako její rodiče, král a královna Vsetínští. A proto s vílou uzavřela dohodu, že si ještě téhož dne pro koťátko přijde do vílina příbytku a odveze ho s sebou do království Vsetínského. A jak řekla, tak také udělala.
Ale Osud s tím nesouhlasil. Nemohl uvěřit, že by on, sám velký Osud, mohl učinit špatné rozhodnutí. Chtěl, aby kotě zůstalo u víly, nedbal důvodů, které měla k tomu, aby kotě přenechala princezně. A tak se stalo, že sotva princezna vystrčila svůj urozený nosík z obydlí skřítků a víl, kotě vyskočilo z tašky a ztratilo se mezi keři. Zoufalá princezna okamžitě poslala víle holuba se zprávou, a ta jí přispěchala na pomoc. Dlouho, předlouho prohledávaly keře, volaly, ale kotě nenašly. Z princezny Vsetínské byla rázem princezna šíleně smutná, ale nemohla dělat nic, a tak odjela domů. I víla byla nešťastná, a proto se druhého dne vydala kotě hledat znovu. Netrvalo dlouho a uslyšela známý zoufalý zvuk, který vydávají jen promrzlé hladové kočky. Kotě se choulilo pod trnitým porostem a nemínilo se hnout z místa. Naštěstí to byla víla, která do Olomouce přijela s cílem stát se vílou žurnalistkou, a tak měla ve svém váčku čerstvé vydání novin. Neváhala je použít pro záchranu kotěte. Rozložila je na mokrou zem a vplazila se pod keř, aby mohla to vystrašené zvířátko vytáhnout a vzít do tepla. Okamžitě poslala svou sojku se zprávou do Vsetína a ta obratem přinesla odpověď od princezny. Byla velmi šťastná, ale pro kotě si mohla přijet až za 3 dny. Co víle zbývalo? Nechala si koťátko u sebe, krmila ho, několikrát denně se plížila kolem sídla vrchní víly, aby mohlo na vzduch, měnila svojí spolubydlící víle pokrývku, když do ní udělalo loužičku, zkrátka pečovala o něj, jak nejlépe uměla. Tři dny utekly jako voda a princezna si přišla vyzvednout svého nového mazlíčka. I Osud se s touto variantou nakonec smířil. Řekl si, že tři dny, které kotě strávilo u víly, stačí na to, aby se potvrdilo, že jeho rozhodnutí bylo dobré, a že když teď kotě nechá jít s princeznou, už to jeho pověsti tvůrce správných rozhodnutí neuškodí. Víle bylo líto, že si koťátko, které dvakrát nalezla, nemůže nechat, ale byla si jistá, že u princezny se bude mít dobře. A tak má i tato pohádka, stejně jako každá jiná, svůj šťastný konec. Toulavé kotě odjelo s princeznou Vsetínskou do jejího království a stalo se miláčkem celé její rodiny. Kubík, jak malého kocourka pojmenovali, si žije ve Vsetíně šťastně až dodnes.
