Karolína Veselá 
Umění nikdy nestudovala a k malbě se dostala poměrně náhodně, když v noci nastoupila do špatné tramvaje a při čekání na tu správnou si ve večerce na zastávce koupila intuitivně sadu fixů. Když přijela domů, zkusila překreslit obrázek z telefonu a zjistila, že jí to jde. Bylo jí dvacet let, do té doby kreslila akorát v dětství, a tak využila volnější bakalářské studium a následující tři roky trávila kresbou osm hodin denně. Objevila v sobě talent a od té doby kreslí neustále.
Autorka se s Lizou Nagibinou zná, proto si v rozhovoru tykají.
Označit tě za malířku by bylo dost zužující, spíše bych řekla, že jsi vizuální umělkyně. Co všechno spadá do tvé tvorby?
Jsou to spíše tradiční média. Mám zkušenost s grafikou, digitálním uměním, malbou, kresbou, linorytem... Vizuální umělkyně je asi cool způsob, jak říct, co dělám.
Jak by ses tedy nazvala?
Ale jo, asi vizuální umělkyně, protože co se týče materiálů nebo toho, s čím pracuju, je to vždy otevřené. Dalo by se říct, že je mi jedno, jakým způsobem budu danou věc ztvárňovat. Nezáleží mi na konkrétním materiálu. Baví mě taky digitální umění, dělala jsem i graffiti, vyšívání, takže všechno je to vizuální umění. Nejvíce mě ale baví klasický akvarel.
Jakým způsobem ovlivňuje tvou tvorbu prostředek, který si zvolíš?
Vždy je tam tlak, jak se daný materiál tradičně používá, vnímám nějaká základní pravidla. Dobré je ale zkusit je porušit. Zajímavé je, a to se bude líbit mému psychoanalytikovi, že pokaždé, když používám akvarel, tak slyším moji mámu, jak říká „Lízo, akvarel je barva, která má vodní bázi, kterou musíš krýt tenkou vrstvou, barvy nesmíš míchat, má to pravidla.“ Ale když maluju, tak to z nějakého důvodu dělám úplně jinak, maluju akvarelem jako s olejem. Ničím to médium, ničím ten papír, dělám to proti pravidlům a baví mě to. Má to efekt, který je pro můj styl signifikantní.
Když mluvíme o tvých obrazech, co je pro tebe největší inspirací?
Myslím si, že správný umělec o tom moc neumí mluvit. Není to ale špatně, je to důvod, proč malíři malují a nepíšou povídky. To, že o tom dokážu mluvit, je spíše proto, že mám nějaký přehled v humanitních vědách a zajímám se o teorie umění, ale jinak se v tom člověk obvykle moc nehrabe. Je vtipné, že když je nějaká alternativní vernisáž, tak kurátorský popisek bývá na dvě A4, běžný člověk nerozumí ani jednomu slovu a když přijde samotný umělec a má přednést proslov, tak řekne akorát „dejte si víno“. On už to svoje řekl tím, že ukázal svou tvorbu.
Myslíš, že je správně, že dílo autora popisuje někdo jiný?
Já mám s uměleckým diskurzem obecně problém a občas mi to přijde opravdu přehnané. Mít ve svém kurátorském popisku slova, kterým nerozumím, je jako když koukáš na svou medicínskou kartu, jsou tam diagnózy a ty nevíš, co ti přesně je. To je divné.
Osmdesát tisíc opiček, osmdesát tisíc let
Říkáš tedy, že umělec nemusí umět popsat své dílo slovy. Dokážeš ale identifikovat, co tě k vytvoření daného díla vedlo?
Když jsem začínala, tak první dva tři roky jsem se učila techniku a dávala si záležet na formě. Chtěla jsem malovat portréty a mým cílem bylo to dělat realisticky. Pak mi ale lidi, co se vyznají v umění, začali říkat, že tohle nikoho nezajímá, když máme foťáky. Což mě samozřejmě umělecky zranilo, ale je to cesta každého umělce. Na začátku se učí techniku, objevuje ten prostředek a časem jej začíná brát pouze jako pomůcku. I Picasso dělal na začátku realistické věci.
To je ale logický postup, ne?
To ano, dnes se to ale už takto všude neučí. Po čase se to ale zlomilo, uvědomila jsem si, že technika není všechno a dávat si za cíl malovat realisticky má nějaké meze. Přišla tedy krize a bylo to bolestivé. Potřebovala jsem asi dva roky, abych zjistila, že nebudu překreslovat fotky ideálně a správně, a zároveň nebudu jenom házet bezmyšlenkovitě barvy na papír, ale musím najít nějakou cestu vlastní expresivity. Tedy po čtyřech pěti letech od doby, co jsem začala malovat, to přišlo a našla jsem svoje téma. Je to jako ten vtip – když osmdesát tisíc opiček bude osmdesát tisíc let něco psát, tak jedna z nich napíše Shakespearovu divadelní hru. U mě to bylo stejné. Vzala jsem si balení A4 a malovala jsem do té doby, než ruka nezačala dělat něco, co je spojené s tím uvnitř.
Takto jsi našla svoje téma?
Když se to stalo, tak jsem si uvědomila, že nemůžu malovat nic jiného než hořící magický les, folklórní postavy, kouzelná zvířátka, přechodné rituály a archaické mytologické archetypální věci. Objevila se mi tam taky holčička, kterou jsem brala jako autoportrét. Je ale na jednu stranu ztracená, na druhou má sama tak strašidelný obličej, že vlastně nevíme, jestli je to postava kladná, nebo záporná. Jestli tu holčičku v tom hořícím lese máme zachránit, nebo se jí máme bát. A to je něco, co ze mě vylezlo.
Takže inspirace přichází spíše zevnitř než zvenčí a pracuje s nevědomím, které jsi zmiňovala dříve, když jsme si před rozhovorem psaly?
Všechny ty pohádky a mýty jsou archaický způsob, jak vyjádřit nevědomé obsahy. Když zanalyzuješ základní slovanské pohádky, tak je to vždy o přechodných rituálech, dospívání, sexu, vraždě, to jsou základní motivy západní kultury, které jsou zaobalené do Červené karkulky a vlka.
Znázorňuješ tyto mýty ve své tvorbě doslovně, nebo slouží pouze jako inspirace?
Obojí. Snažím se předat ten pocit, zároveň mám ale maleb na toto téma poměrně málo, protože je to velmi intenzitní zážitek. Abych na papír tuto tématiku přenesla, potřebuju se dostat do stavu blížícímu se transu. Je to vyčerpávající a trochu děsivé, taková manická fáze, protože se potřebuješ napojit na jiný stav přemýšlení. Jedeš na autopilota a nevědomí pracuje.
Když se v něm totiž člověk hrabe, tak může narazit na něco nepěkného, co nemá zpracované. Je to náročné na psychiku. Zbytek času tedy maluji různé elementy a prvky. A taky tomu už nevěnuji tolik času. Když se učíš malovat akademicky správně, tak nad tím sedíš osm hodin denně, ale když malba znamená, že musíš odletět do vesmíru a vrátit se, tak to můžeš udělat jednou za dva měsíce. Navíc když máš práci, školu a musíš většinu času fungovat v racionálním režimu, tak naprosté odpojení a iracionalita hrozí tím, že se v pondělí nevrátíš do práce.
Malba je levnější než terapie
Vyhrazuješ si na to speciální čas?
Dělám si taková soustředění. První den nedělám vůbec nic, potřebuju, aby se mozek odpojil od každodenních záležitostí, vypnu telefon, koukám do zdi, čtu knížky. Druhý den dělám náhodné věci, nepřemýšlím, jenom smajlík, červená barva, vyhodit papír, aby ruka začala fungovat automaticky. Třetí den, potom, co jsem malovala deset hodin v kuse, už ruka začíná sama dělat věci, které potřebuju. A je to levnější než terapie.
Nebojíš se, že si tuto inspiraci vyčerpáš?
To je otázka. Člověk to dělá všechno naslepo, neví, co se stane. Příští týden se o tom poprvé budu bavit se svou psychoanalytičkou a nevím, jestli je to dobře. Jestli není lepší to nechat a dál malovat ztracené děti. Protože dokud to tam mám neverbalizované a s nikým se o tom nebavím, tak to budu malovat i nadále. Umělecký výsledek je jistá oběť psychohygieny. Místo toho, abys tam uklidila, tak to prostě jen vyfotíš.
Popisovala jsi svá kreativní soustředění, kterými si umíš navodit příliv inspirace. Stává se ale, že inspirace přichází spontánně sama?
Ano, a výsledek je pak lepší. Najednou cítím, že jsem „in the zone“ a potřebuji běžet domů, vzít si papír a něco udělat. Druhý způsob je ten, co jsem popisovala, že si tu epizodu vytvořím sama, ale nemá to zaručený výsledek. Může se stát, že budu jenom tři dny koukat na filmy a nic z toho nevyleze.
Každý má v sobě něco magického a nepopsatelného Historicky existují dva přístupy k umělcům. U prvního je za génia považován samotný umělec, druhý, starší, považuje za génia vnější sílu, která do umělce vstoupí. Jak to vnímáš ty?
U malby je to kombinace. Nejdřív naučíš ruku, víš, jak pracovat s barvami a máš ten hard skill, který je kdykoliv připraven k použití. Pak už jen čekáš na chvíli, kdy je potřeba to rychle aplikovat. Jako když umíš nějaký jazyk a v případě potřeby dokážeš pohotově reagovat. U mě je to kombinace věcí, co člověk nevyjádří tím, že píše povídky, chodí do fitka, hádá se s přítelkyní nebo má rád videohry, ve kterých se dějou kouzelné věci. Každý v sobě má něco strašně magického a nepopsatelného a dá se to řešit přes Instagram nebo nákupáky, stejně tak jako to někdo řeší barvičkami a není na tom nic výjimečného. Je to jen jeden ze způsobů.
Pomáhají ti k větší kreativitě psychoaktivní látky?
Naopak. Myslím si, že je na to potřeba jít střízlivý. Pomáhá mi možná tak kafe, může mě dobře naladit. Ale přijde mi, že s jinými látkami je to disrespekt vůči tomu, s čím pracuješ. Samozřejmě když jsem třeba opilá, tak mě napadají věci, které bych takto běžně neřešila, ale pořád jsou to zálažitosti týkající se života tady a teď, vztahu nebo metafor. Je to úplně jiná úroveň než to, s čím pracuji během malby.
To, s čím pracuješ, je tedy hlubší?
Jiné, možná světlejší než to, co se z člověka uvolňuje během pití alkoholu. To většinou bývají slabosti, mindráky, konflikty, chtíč, ty emoce a myšlenky jsou temnější.
Takže ztracené děti v lese jsou světlejší?
Ano, je to něco čistšího, obsah z dětství. Je to magický způsob přemýšlení, který mají děti, který může samozřejmě obsahovat traumata a záporáky, ale je to pořád dětský svět.
Pocta postavám vedoucím dvojí život
Na Instagramu máš účet s názvem Sancta Lora, co to znamená?
Velmi obdivuji Davida Lynche, je pro mě největší inspirací, vrchol umění. Laura Palmer je hlavní postava Lynchova seriálu Twin Peaks, proto Lora. Ta postava mě fascinuje tím, že vede opravdu hardcore dvojí život. Koncept dvojího života je pro mě fascinující. A Laura jako postava je v něčem vlastně mučednice, měla démona, a proto Sancta, jako pocta té postavě a celkově postávám vedoucím dvojí život.
Máš nějaký génius loci, místo, které tě vybízí ke tvorbě?
Maluji vždycky doma, ale dřív jsem se často procházela Prahou a po nějaké době jsem narazila na místo, na které jsem se dokázala napojit. To bylo obrovským zdrojem inspirace, různé náhody, ocitnutí se na správném místě ve správný čas. Na to ale musíš být flákač a mít volný den.
Na obálce zářijového časopisu Full moon věnovaného ruské nezávislé scéně je tvoje malba, která podle tvých slov zobrazuje silného, progresivního, nezávislého a svérázného ducha současného ruského umělce, který se zároveň obrací ke svým původním folklorním kořenům. Aplikovala bys tento popis umělce i na sebe?
Určitě. V současném ruském umění lze rozhodně pozorovat obrat k folkloru, protože tím, že se v současnosti nacházíme v krizi dějin, tak člověk, který se úplně nechce stydět za to, že je Rus, se obrací ke kultuře, která ještě není zasažena komunismem a putinismem, a to je folklor. Hledáš ve vlastní kultuře něco, s čím se můžeš ztotožnit. Já to vnímám stejně, zajímá mě obecně slovanská kultura, studovala jsem v rámci FHS filozofickou antropologii, a to jsou přesně ty původní kultury, přechodné rituály, domorodci. Všechno, co se týká archaických kultur a kmenů, tradic a rituálů, mě strašně fascinuje.
Přišlo mi fascinující dělat současným lidem tetování, které se dělaly tři sta let zpátky
Je to tedy jistá forma autoportrétu?
Bylo by to zjednodušení, ale něco na tom je. Když mi obálku zadávali, chtěli symbol současného Ruska, ale bez politiky. To se pak ale není o čem bavit, protože to neexistuje. Když se chceš bavit o současném Rusku, nemůžeš namalovat nic jiného než policajty nebo vojáky. To mi bylo zatrženo, stejně jsem ale namalovala holku, která má zvednutou ruku a protestuje, zároveň jsou tam ale paneláky a AirPody jako symbol dnešní doby. Zkusila jsem nakombinovat všechna historická období.
Na Instagramu máš ještě jeden účet pod názvem Severní národy s návrhy tetování. Ty jsou tvoje?
Pět let mám doma strojek, ale bojím se sáhnout na živého člověka, občas ale dělám právě návrhy. V jistém období jsem začala zkoumat malé národy na území Ruska, což je moje vůbec nejoblíbenější téma. Těch národů je tam třeba 250, mají své tradice, folklor, mýty, jazyk nebo dialekt. Obzvláště mě fascinuje ruský sever, ten je málo prozkoumán a některé kmeny dokonce už vyhynuly nebo jsou natolik globalizovány, že už mají doma televizi a internet. Hledala jsem staré etnologické učebnice z osmnáctého století od prvních ruských cestovatelů, co tyto kmeny zkoumali, a našla jsem obrázky z jeskyní nebo kůží. Bavilo mě to natolik, že jsem to začala překreslovat. Přišlo mi fascinující dělat současným lidem tetování, která se dělala tři sta let zpátky v malých severních národech.
Folklor je tedy tvým průvodním tématem?
Všechno, co se dělo v lidské kultuře, než se svět odkouzlil. Vše před obdobím racionalizace, takže vlastně to, co má člověk v dětství. Kouzelný svět a úplně jiný systém kauzality, to se dělo i na začátku lidstva, nebo se děje i do teď v malých kmenec
