Ondřej Šebestík Teprve když jsem vylétl ze svého rodného hnízda a podíval se na svět trochu zblízka, na mě dopadla ta neskutečná tíha svobody. Do té doby jsem si chodil zahrát dvakrát týdně volejbal, napsal nějaké ty domácí úkoly a v pátek šel s klukama na pivo. Můj život měl řád, dával alespoň zdánlivě smysl a já si myslel, že jsem spokojené dítě z dobrých poměrů. Dnes vím, že šlo o nedospělost a tu skvělou dětskou schopnost být šťastný.
Poté, co jsem se tedy pustil maminčiny sukně a začal žít více méně na vlastní pěst, jsem zažil první opravdovou volnost, opravdovou lásku, ale i opravdovou depresi a zmatek. Začal jsem mít všelijaké druhy nálad a stavy s nimi spojené, což jsem dříve neznal. Připadá mi, že se potácím od euforií k propadům a zase naopak, a jsem přesvědčen, že na to má z velké části vliv ten prokletý chaos všude kolem mě.
Postmoderní prolévání všech možných směrů a stylů je vidět v různých sférách života. Dříve se poslouchal buď metal nebo Depeche Mode. Buď byl underground nebo Hanka Zagorová, buď horor nebo animovaný film, fašista nebo komunista, malba nebo plastika, dlouhé vlasy a batika nebo smoking a tak dále a tak dále. Dnes není nikdo nic a zároveň všechno. Mládež má možnost z každého, co už bylo nebo se teprve utváří, něco si vzít a zahrnout do svého stylu života. Po nějakém čase to trochu obměnit, a pak znova a znova. Až se nikdo nediví pojídání vepřa knedla zela asijskými hůlkami nebo cvičení Tai-chi uprostřed technoparty. Tahle obrovská porce svobody s sebou často nese nebezpečí ztráty identity či zešílení. Lidé chtějí chodit značkově oblékáni. Na to se zas bojí, aby nebyli příliš značkoví a označení za snoby. Chtějí nosit kristusky a dredy, ale pak zas budou za hipíky. Tak raději nosí všechno se vším, aby je nemohl někdo někam zařadit, a tím si udělat jasnou předpojatost. Dobrá, možná velká část populace nad tím ani nepřemýšlí, ale ti co ano, musejí mít buď jasně vyhraněnou referenční skupinu, či vytříbený vkus nebo jsou odkázáni na chaos. Ale oblékání je jen jedna stránka věci.
Asi nejzávažnější problém je zmatek v našich hlavách nás dospívajících. Podle mého názoru je dospívání dnešní mládeže složitější, než tomu bylo dříve. Výchova dětí se liberalizuje, přestože její základní západocivilizační hodnoty zůstávají. Mládež stále dostává svou porci Kristova modelu chování, domestikace a začlenění do řádné společnosti, ovšem tyto hodnoty jsou ze strany rodičů a i společnosti stále méně důsledně vyžadovány k dodržování. Na druhé straně pak stojí svět bez zábran, svět hudby, sebeprezentace, stylů a omamných stavů. Nedodělaný člověk pak musí z těchto kontrastů slepit vyváženou koláž, se kterou se musí zavděčit jak divákům doma, tak v bandě vrstevníků. A výsledek je nasnadě, vzhledem k tomu, že se dnes nemůžeme (díky bohu) opřít o přísnou výchovu s rákoskou ze strany rodičů.
U tvořících se osobností dochází ke strachu, z nezačlenění vlastní osoby do nějakého celku, který dává smysl. Nejsou věrohodní sami sobě, dokud někam nepatří, a v důsledku vývoje, kterým procházejí, si často vybírají skupiny, které vlastně ani nejsou pro ně ty pravé. Takže se vůbec není třeba divit rozpětí od pankáče, přes ochránce lidských práv, anarchisty, buddhisty po skauta nebo diskofilního metrosexuála. Docela dobře si dovedu představit, že všechny tyhle skupiny dokáže prostřídat jeden dospívající člověk.
Je v tom určitá nadsázka, ale vlastně ani není divu. Zmatek překotně se vyvíjející společnosti, která míchá vše se vším a ještě přidá něco svého navrch, jim k tomu dává dobrý potenciál. Člověk stojí před tak zásadními otázkami, které nemají jednoznačné východisko, že zdravý rozum je vůbec to nejcennější, co mu může zbýt. Lidé nevěří vědě, protože neřeší základní otázky, spíše klade stále nové a nové. Nevěří náboženství, protože je to křehká a lehce napadnutelná sbírka pohádek na dobrou noc. Nevěří kapitalismu, protože rozevírá nůžky mezi chudými a bohatými. Nevěří socialismu, protože se neosvědčil. Nevěří ani demokracii, politikům, někdy vlastním přátelům, rodině, či sami sobě. Existuje mnoho teorií, mnoho uměleckých směrů, mnoho systémů a názorů. To jediné, co vyplývá z této mojí úvahy, která se, přiznávám, silně nese v duchu postmoderního chaosu, jak jsem si to nazval, i po technické stránce, je počkat na apokalypsu a nové rozdělení světa nebo si vytvořit vlastní názor. Jaké překvapení. Vybrat si rozumem, intuicí, nebo třeba osvícením od boha ty jediné hodnoty a styly, které nám vyhovují, a říct si, to je ono. To jsem já.
