Přátelství v nepřátelství. Babiš a jeho parťáci přebírají otěže

„Vítejte v Úžasném českém cirkusu. Jmenuji se Andrej, jsem váš principál a chci vám ukázat ta nejztřeštěnější, nejnesmyslnější, nejneuvěřitelnější, nejnepochopitelnější, nejpřekvapivější, dechberoucí, srdcezastavující, bradupadající a myslpřekrucující představení, jaká lidské oko ještě nespatřilo.“ Podobná slova mohla vytanout na mysli mnoha příznivcům formující se nové opozice, poté co se Andrej Babiš vrátil k moci a sestavil vládu, která bude pro značnou část občanů na následující čtyři roky hotovou noční můrou. Alternativně se některým mohl vybavit začátek písně Bohemian Rhapsody.
V úterý 13. ledna započal poslední krok v rámci demokratického předání moci: požádání o důvěru. V ten samý den slaví svátek sv. Hilarius. Jediné písmeno nás dělí od popisu stylu vládnutí, aniž bychom museli čekat na rok 2029, kdy budou mít politologové několikeré Vánoce v řadě. V co vlastně důvěřujeme, když v zastoupení parlamentem legitimizujeme novou vládu?
Oproti předchozímu kabinetu se snížil počet zúčastněných stran, nově tak českou vládu tvoří trojkoalice ANO, Motoristé sobě a SPD. Někteří namítají, že ve skutečnosti jde o šestikoalici, ačkoliv Trikolora, PRO ani Svobodní nemají na chod vlády žádný vliv, natožpak na sněmovní většinu. Nebo snad pouze dvojkoalice? Andrej Babiš má s Tomiem Okamurou dost komplikovaný vztah, jenže tentokrát je chodník příliš úzký na to, aby se mohl „lordu Haterovi“ vyhnout obloukem, a oba dva to dobře ví. Aby měl od nesourodého klubka s vedoucí úlohou SPD pokoj, použil nejúčinnější zbraň, po níž sahá každý správný byznysmen, když jde do tuhého: úplatek. Za třetí nejvyšší ústavní funkci a zdvižený prostředníček vůči soudní moci se Okamura fakticky vzdal podílu na vládě, zajistil Babišovi beztrestnost (přestože premiéra za jeho kauzy dříve silně kritizoval, časy se změnily) a především podrží vládu při jednáních o důvěře.
SPD má sice formálně tři ministry „odborníky“, z toho jednoho jako místopředsedu vlády, Jaromíra Zůnu, ale ani jeden z nich nemá s hnutím nic společného, a navíc si je po zákulisní dohodě s Okamurou dosadil sám Babiš. O to vtipnější je, když se ukáže, že o tom zřejmě nevěděl ani Jaroslav Foldyna, jedna z nejviditelnějších tváří SPD, který vůbec nechápal, proč dostali zrovna ona ministerstva a odkud se vůbec vzali lidé, které hnutí formálně nominovalo. Dokonce se bál to jakkoliv komentovat, což potvrzuje, jaká atmosféra v Okamurově světě panuje. Jak velký vliv bude mít SPD na „své“ ministry? Až doposud se zdálo, že pouze velmi omezený a nanejvýš přes poradce a tajemníky na ministerstvech. Jenže poté, co si SPD srovnalo do latě ministra obrany Jaromíra Zůnu, nastaly pochybnosti. Čím mohli zlomit ministra, který není členem hnutí, nemá s ním nic společného a do doku 2022 byl zástupcem náčelníka generálního štábu? Lidé si z toho dělají legraci, ale pokud by opozici mělo něco děsit, tak právě toto. Za ministra Zůnu se postavilo nečekané trio Babiš Pavel Zeman.
Okamura na druhou stranu moc dobře ví, že si nemůže vyskakovat. Je v početní menšině, stále nad ním visí Damoklův meč trestního stíhání a jeho hnutí hrozí zákaz. Navíc ANO má devět členů kabinetu a Motoristé s SPD dohromady šest. Na to, aby Babišova vláda cokoliv schválila, nepotřebuje souhlas ministrů koaličních partnerů. Ve Fialově vládě, kde ODS držela třetinu křesel, šlo o leckdy nelehké kompromisy, v nové tento problém odpadá. Babiš si rovněž dává záležet, aby ho nikdo reputačně neohrozil. Vlastní problémy dokáže zamaskovat, cizích se štítí podle zásady „nehas, co tě nepálí“. Pokud by Okamura dělal potíže, okamžitě by skončil. K tomuto kroku by premiér přistoupil tehdy, pokud by měl možnost alternativních spojenců, což je aktuální Babišův plán. SPD by si na vyhnání z vlády postavila kampaň, čímž by mohla dotlačit opoziční strany k dohodě s Babišem. Ale kdo ví…
Momentálně jde spíše o dvojkoalici s podporou SPD. Nebo snad dokonce o jednobarevnou vládu? Motoristé dělají Babišovi křoví, podobně jako Rajchl, Majerová a Vondráček Okamurovi. Nevypočitatelná divoká herka, kterou se Babiš pokusí zkrotit, aby byla poslušná a jemu po vůli. Posléze autíčkářům odčerpá benzín z nádrže, jako to obdobně udělal u jiných stran, a bude hotovo.
A co opozice? Možná by bylo dobré si určit, která. Zda vůči vládě zvenčí, či zevnitř, nebo dokonce v samotné opozici? A co takhle všechny naráz! Začněme opozicí ve vládě. Jejím představitelem jsou Motoristé. Existuje pro to hned několik indicií. Velkolepá slova politických nováčků „pohlídáme Babiše“ vzala, tak jako spousta dalších předvolebních slibů, za své. Nejspíš tomu nevěřili ani sami Motoristé. Je zřejmé, že věci budou fungovat naopak. Klausův trojský kůň chce (nebo alespoň chtěl) prosadit během začínajícího volebního období vyrovnaný rozpočet. Načež je Babiš vzápětí snesl z neoliberálních výšin zpátky na zem. Ani Macinkova reorganizace ministerstva zahraničí se nedaří podle plánu. A Turkův osud je definitivně zpečetěn, jelikož premiér se za něj podle výše zmíněné zásady nepostavil.
Role štiky, která se nebude ohlížet, na čí straně má stát, se ochotně zhostí předseda PRO Jindřich Rajchl. Bývalý člen Trikolory a největší konkurence Tomia Okamury zajisté nabídne daleko větší odhalení než doposud. Dokáže rozložit Tomiovu nacionalistickou rodinku zevnitř a přetáhnout voliče? Nebo snad sleduje jiný cíl?
Opozicí uvnitř opozice je ODS. Bývalý pravicový velikán, který se po těžkých nečasech s triumfálním vítězstvím na chvíli vrátil do Strakovy akademie a za tichého sténání se šrámy po celém těle z ní zase odešel. Jak se s oblibou říká, největším nepřítelem ODS je sama ODS. Před volbami někteří posměšně spekulovali nad koalicí ODSÁNO. Jakkoliv bizarně to zní, takový scénář není daleko od reality, přestože povolební vyjednávání nepřinesla nic neočekávaného. Jsme mu nejblíže od vzniku hnutí ANO. Jisté náznaky dějové linky „from enemies to lovers“ šlo zachytit už v roce 2021 při zrušení superhrubé mzdy. Během Fialovy vlády byly vztahy u ledu, ovšem nedlouho po volbách se začalo oteplovat. Návrh Marka Bendy týkající se změny jednacího řádu sněmovny hnutí ANO zrecyklovalo a předložilo jako vlastní. Starý kabinet se postavil proti návrhu ANO na zastavení růstu odvodů OSVČ, ovšem straně je celkem jedno, co si myslí končící šéf a jeho okolí, protože místopředseda sněmovny Jan Skopeček prohlásil, že ODS se opět musí stát stranou pro podnikatele a babišovce v tomto podpoří. Zřejmě si řekli, že už nemají co ztratit, a tak pohřbili rozpočtovou odpovědnost hned vedle snahy nebýt jako ANO. SPOLU sice stavělo na antibabiš kampani, přesto mu celou dobu potají tiše závidělo, jak mu jeho marketingovo-politická mašinérie funguje. Pokud někdy v budoucnu usedne ODS znovu do Strakovy akademie se slibem napravit rozvrácené veřejné finance, bude zábava sledovat, jak se jim kouří z hlavy, aby vymysleli smysluplnou výmluvu. A už vůbec nikdo netuší, co přinese nejnovější postrach Martin Kuba.
A co opozice samotná? Ta má čtyři roky na to, aby se připravila na svět po Babišovi. Nejde jen o to, vymyslet taktiku, je potřeba vybrat ze svých řad lídra. Kdo by to mohl být? ODS si prochází krizí identity. Lidovci a TOP 09 jsou za zenitem. Za Starosty se ještě dlouho bude vléct Dozimetr. Že by Piráti? Nepoložilo je kroužkování před čtyřmi lety, ani digitalizace stavebního řízení následovaná poněkud teatrálním odchodem z vlády, i když významný podíl na tom má Petr Fiala. Představa Zdeňka Hřiba v roli lídra opozice zní, jako kdyby vznikla pod vlivem zlegalizovaných drog. Přes to všechno víme, že v politice není nic nemožné.
Sbírat politické body v časech vlády, která se chová jako oživlý buldozer, je jednoduché, ale to nestačí. Jinak se může stát, že momentálního mesiáše vystřídá jiný, ještě horší, se kterým už ale taková zábava nebude. V Česku může být politikem doslova bez přehánění kdokoliv. Máte jenom průmyslovku? Nebo naopak fůru falešných titulů? Obšlehli jste diplomku? Nikoho to nezajímá. Ždímáte evropské peníze pro svůj byznys a zároveň říkáte, že všichni kradou? Bravo, můžete si založit protikorupční hnutí a stát se jedním z nejoblíbenějších politiků! Dělali jste pucfleka svému idolovi, který vám jednoho dne řekl, abyste to taky zkusili? Výborně, jakožto nováčci dostanete na povel věci, kterými můžete znemožnit vlastní zemi před celým světem, ale pozor! Vlastně jste jenom užiteční idioti, protože vaši práci za vás dělá šéf z obavy, že byste to pohnojili. Kolik kauz je potřeba k odstranění politika z veřejného života? Nikdo neví. Ale pokud máte dostatečně silný kult osobnosti, tak vás ochrání takřka před čímkoliv, protože volby zákonodárců jsou ve skutečnosti jen anketou popularity zasloužilých straníků a rádoby nezávislých.
Při černém scénáři se může úspěšným politikem stát i frustrovaný, emočně nevyrovnaný a společensky izolovaný člověk, který využije časů krize, aby začal lidem mazat med kolem úst, až nakonec přeroste v brutálního tyrana. Kdokoliv může být příštím diktátorem nebo „pouze“ součástí stroje. Stalin byl nedostudovaný kněz, Maduro řídil autobusy, Mussolini psal do novin, Fidel Castro byl právník, Che Guevara pracoval jako lékař. I zdánlivě bezvýznamný politik na okraji spektra a volebních průzkumů může jednou vystoupat až na vrchol pyramidy. Lidé, kteří žijí ve světě zoufalství, mají tendenci snadněji podlehnout manipulaci a proměnit své emoce v podhoubí sloužící jako základ masového revolučního hnutí směřujícího k nastolení totality. Je tedy v nejlepším zájmu nás všech, aby nenastala žádná krize, která by tento scénář mohla nastartovat. Ale to je téma na jindy. Navíc jsme se z historie poučili a něco takového se už v současnosti, obzvlášť v Česku, přece stát nemůže, že ne? Že ne?!