Pražské orgie nejsou vlastně vůbec orgie

Nathan Zuckerman (Jonas Chernick), úspěšný americký spisovatel, který v druhé polovině 70. let přilétá do Prahy, aby odvezl ztracené rukopisy, je přivítán přísnými pohledy pohraničníků na letišti a nepříjemnou atmosférou, která se filmem nese až do konce. Rudolf Bolotka (Pavel Kříž), bývalý divadelní režisér a toho času údržbář v muzeu, je Nathanovým průvodcem. Odhaluje Američanovi svět za železnou oponou, plný nedůvěry, odposlouchávání a také, jak sám film již v titulu naznačuje, orgií.

Zde se však z filmu stává zmatený rej dialogů, které skáčou z tématu na téma jako sklerotický kamzík. Ještě zamotanější je samotná osobnost Olgy, která ze všeho nejvíce připomíná teenagerku, co nesnáší své rodiče a dělá si co chce. V jednu chvíli je emocionální a v další osahává Nathanův rozkrok. V průběhu se Zuckerman prostřednictvím historek jeho pražských přátel dozvídá o absurditě života v normalizačním Československu. Historky a všechny ostatní dobré části filmu jsou však utopeny v bezbřehém plácání o ničem a o všem, především však v dialozích Olgy a Nathana.

Když však nakonec Nathan získá vytoužené rukopisy, je sražen mocnou rukou pokřiveného totalitního zákona. Samotný Nathan je donucen pod přímým dohledem „estébáků“ odhlásit se z hotelu a následně posazen do auta ministra kultury (Miroslav Táborský). Nathan, který je zmatený, jak se to vlastně seběhlo, je nucen poslouchat, že lidé, které v Praze potkal, nejsou výkvětem socialistické vlasti, ale prachsprostí perverzáci.

Závěr je temnou a depresivní tečkou za nepovedeným příběhem. Nathan odchází tmavou letištní chodbou. Poselství filmu by se dalo shrnout jako obrázek normalizace v Československu z pohledunaivního idealistického Američana.

Řemeslné zpracování filmu je, jako film samotný, rozporuplné a zmatené. Zcela jistě by filmu prospělo promítání v originálním znění. Dabing dvou hlavních postav je téměř dokonalý, avšak u všech ostatních postav zní uměle a bije do uší. Je to dáno zřejmě tím, že čeští herci, kteří odehráli film v angličtině, potom sami sebe dabovali.

Tento film je pěknou ukázkou toho, jak netočit podle knižních předloh. Režisérka Pavlásková bohužel netrefila hřebíček na hlavičku a na kritikách je to znát. Jedná se o pokus o vhled amerického idealismu na český pesimistický realismus pod dekadentní dečkou.