pá., 29. duben 2016 21:10

Přednášky na schodech i sklenička pro irskou ekonomiku. Tak vzpomíná Josef Jařab na Milana Hořínka

Josef Jařab, první polistopadový rektor Univerzity Palackého a také profesor na Katedře anglistiky a amerikanistiky, byl blízkým přítelem Milana Hořínka. Znali se od studií, společně bojovali proti totalitě a po revoluci se potkali i na olomoucké radnici. Oba však byli především pedagogové, ale hlavně velcí kamarádi. „Milan byl přítel, jak má být a na světě mi velmi chybí,“ říká Jařab.

Jak jste se s Milanem Hořínkem poznal?

Setkali jsme se jako studenti prvního ročníku studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v září 1955. Bezprostředně jsme spolu trávili celé dny na hodinách vojenské přípravy, ale protože on byl velký rusista a já zase velký anglista, společné přednášky a semináře jsme na oboru moc často neměli. Já byl sice také ruštinář, ale jen malý. A velcí a malí ruštináři moc společné výuky neměli. Určitě tedy nepřekvapí, že první úspěšně vykonané zkoušky, které jsme spolu oslavili, byly zkoušky z vojny. Na pamětihodný “návrat domů” z oslav jsme nikdy nezapomněli a je možné říci, že to byl počátek našeho celoživotního přátelství. Při nočním bloudění Olomoucí jsme si vyměňovali zejména naše poznatky z četby světové literatury. Velmi živě si pamatuji, že jsem mu na schodech Dómu uspořádal soukromou “přednášku” o Ernestu Hemingwayovi, kterého si Milan vybral jako jednoho ze svých životních vzorů.

Byl to dobrý přítel?

Milan byl vskutku přítel se vším, co k tomu patří. Když mně například roku 2009 v americkém Oregonu potkala disekce aorty, kterou jsem zázračně přežil, Milan okamžitě volal, jestli nepotřebuji nějaké peníze, abych zaplatil za operace. Věřím, že by byl ochoten prodat svou oblíbenou zahradu ve Šternberku, kdyby to bylo třeba. A to taky tehdy naznačoval. Ale já jsem byl na štěstí pojištěn univerzitou, takže nebylo této přátelské oběti třeba.

Jaký byl člověk?

Úžasná byla jeho zásadovost, humor a hluboká znalost přírody a láska k ní. Spolu jsme věřili zelené vizi přírody I společnosti, proto jsme možná trochu tvrdohlavě, nicméně přesvědčeně, házeli do volební urny hlas pro Stranu zelených. Byl principiální, někdy až nepříjemně, pokud s ním tedy člověk stejné principy nesdílel. Ze zásady například chodil vždycky na čas. A také se vychloubal tím, že je líný, což na našich “panských jízdách” s kamarády ustavičně dokazoval. Měl vždy tucty ironických poznámek a byl vtipný v každé situaci. To pomáhalo i jemu samotnému přežít nesnadné životní chvíle. V podstatě byl realistický optimista.

Záhy po jejím zveřejnění podepsal Milan Hořínek Chartu 77. Proč se k takovému kroku odhodlal?

Pro své názory během takzvaného Pražského jara byl vyhozen ze šternberského gymnázia, kde učil. Podpis Charty pro něj byl jen dalším logickým krokem, kterým se chtěl vymezit vůči „nenormalizaci“, což byl termín, který používal pro společenský vývoj po srpnu 1968. Milan totiž ve dnech snah o “socialismus s lidskou tváří” vstoupil do KSČ, z níž ovšem hned po invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupil a myslím, že podpis Charty měl tento definitivní rozchod s komunisty potvrdit.

Jaké pro něj měl podpis Charty důsledky?

Tresty, které následovaly, byly okamžité a citelné. Vyhodili ho z gymnázia a musel se živit různě. Pokud si vzpomínám, nejdříve pracoval jako závozník, potom byl noční hlídač a nakonec zřízenec u Českých drah. V jednom závodě, kde dělal Milan hlídače, dokonce plošně zrušili placení přesčasů, aby ho mohli finančně postihnout. Když místo opustil, přesčasy se začaly znovu vyplácet. Tak absurdní doba to byla.

Myslíte, že svého rozhodnutí podepsat Chartu někdy litoval?

Nemyslím, že by podpisu Charty někdy litoval, bral všechna svá životní rozhodnutí se vším, co přinášela nebo co po nich mohlo následovat. Ze schůzek s dalšími chartisty nám přinášel o Olomouce a do přátelského kruhu novinky, k nímž bychom jinak neměli přístup. Soudě podle zájmu státní bezpečnosti byl jedním z nejdůležitějších disidentů ve městě a v okolí. Ovšem své poslední „předlistopadové“ zaměstnání u železnice si pochvaloval. Kvůli dobré partě v práci a také kvůli režijní jízdence, kterou po roce 1989 bohatě využíval k cestám na slavná evropská bojiště, což se stalo jedním z jeho zásadních životních koníčků. 

V listopadu 1989 proběhla sametová revoluce. Jak se osud Milana Hořínka vyvíjel po revoluci?

Hned po 17. Listopadu 1989 jsme oba stáli u zrodu Občanského fóra a v prvních svobodných volbách jsme skončili na radnici. Já jako radní a Milan jako primátor. Jeho stopa je navíc viditelná dodnes. Potěšilo mě, když jsem letos jako první občan města dostal od současného olomouckého primátora cenu pojmenovanou po Milanovi. On už u toho bohužel nebyl, ale umím si představit, jak vtipně by celou věc komentoval.

Byl Milan Hořínek dobrým politikem?

Určitě byl velmi schopný politik, což dokázal během svého působení na radnici v roli primátora. A byl na čas i v legislativě jako člen České národní rady, kde své politické schopnosti využil například při tvorbě zákona o obcích.

Po čtyřech letech úřad primátora opustil. Jaké byly jeho další kroky?

Když skončil na radnici, rozhodl se vrátit k pedagogické činnosti. Jeho zkušenosti, až neuvěřitelná sečtělost v naší i světové literatuře, nadhled a pohled na život, ve kterém nikdy nescházel humor, to vše z něj udělalo oblíbeného a váženého vysokoškolského pedagoga.

Co Milan Hořínek rád dělal ve svém volném čase?

Měl velmi rád své psy, což bylo zřejmé nejen tehdy, když se těšil z jejich přátelství, ale i v době, kdy už byli starší nebo nemocní a potřebovali jeho péči. Kromě psů se v jeho chalupě, kterou z legrace nazýval „pastouška“, vždycky našlo i několik koček. Milan se zvířecími kamarády rád poseděl na své šternberské zahradě, kouřil dýmku a vymýšlel pro ně jména, která je povyšovala do světa velkých literárních postav. Po zahradě pak třeba pobíhala kočička se jménem Santa Maria Rosa de las Rosas. My jsme zase Milanovi mezi přáteli říkali Arkie, což bylo vlastně také jméno jednoho z jeho psů.

V říjnu 2014 Milan Hořínek zemřel. Chybí vám hodně?

Přítel Arkie mi v životě chybí velmi bolestně. Nejen proto, že mi každoročně dodával na podzim část úrody červené řepy, ale třeba i proto, že si už nemám s kým připít whiskou Jameson, což jsme samozřejmě dělávali proto, abychom podpořili oslabenou irskou ekonomiku. Hlavně je ale pro mě svět po jeho odchodu o dost prázdnější a chudší. 

Zobrazeno 2181 krát
Naposledy upraveno: pá., 29. duben 2016 21:35
Pro psaní komentářů se přihlaste